Druhý ,,obraz z Máchova života“ je o něco delší, opět silně lyrizovanou povídkou se subjektivními pocity. Děj této povídky je již jasnější než u ,,Večera na Bezdězu“.
Umělá kompozice této prózy se podobá kompozici opery, je tu ,,ouvertura“ /předehra/, dvě dějství oddělená mezihrami/veršovanými intermezzy/ a finále /rovněž veršované/.
Už samotný začátek prvního dějství je působivý:
,,Máji! o máji! – krásný máji!!-V obejmutí tvém plesá znovu živoucí země!Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným! – Jako v potěšení pocestného, vidoucího ponejprvé rozkošnou při cestě své krajinu, se mísí žalost brzkého s ní rozloučení, jako v sladkost prvního políbení ihned hořkost posledního vplyne, tak i při vší radosti a plesu země z příchodu tvého, krásný máji! tvář její jeví smutek a bol brzkého s tebou se rozestání, a srdce mé jí co ozvěna zhluboka odpovídá!“
V prvním dějství Mácha potkává v pražských ulicích žebráka hrajícího na housle. Žebrák ho k Máchově úžasu osloví jeho jménem a podá mu list psaný ženskou rukou. V něm je prosba žebrákovy dcery o to, aby jí Mácha navštívil v jejich domě. Ona prý zná některé jeho verše a touží ho poznat osobně.
Následuje intermezzo, kterým je Máchova známá báseň ,,Temná noci! Jasná noci!“
Ve druhém dějství své prózy popisuje autor svou návštěvu u Márinky v prostém domku na Františku. Márinka je ona žebrákova dcera, která mu poslala list s prosbou o návštěvu.
Mácha se setkává s Márinkou. Ve svém obraze to vyjadřuje slovy: ,,Ano, to byla ona!-to byla Márinka!-Kdo viděl Goethovu Mignonu od Schadowa malovanou?-Tak to byla Márinka, rovně tak!- a jména Márinka i Mignon hrála na neurčitých pyskách mojích, kterým bych ji z jmen těchto měl pojmenovati. Já neviděl nic kolem sebe, než ji,- tak byla se mi zjevila ve snách mých, tak žila
v duchu mém,tak jsem uvykl ji milovati v obraze Mignony.“
Mácha našel v Márince svůj vysněný ideál ženy. Potvrzují to řádky z jeho díla:
,,My jsme se znali dávno, my jsme rozuměli jeden druhému i beze slova promluvení“
Márinka je však těžce nemocná na souchotiny/tuberkulózu/, nemoc tehdy samozřejmě nevyléčitelnou.
Márinka hraje Máchovi na fortepiano a ve verších její písně je zřejmé, že již tuší svůj brzký konec:
,,Tam na hoře holoubátko
Smutně sobě štěhotá:
,,Komu, komu to poupátko,
Komu smutné zakvětá!“
,,Odpovídá keř růžový,
Líbá vůně jeho hlas:
,, Komu vzejde květ májový,
Nežli, z hrobu, z hrobu zas?“
Mácha navštíví Márinku ještě jednou. Našel svůj vysněný ideál ženy, ale ten ideál má již brzy zemřít na těžkou nemoc. Vědí to oba. Mácha i Márinka.
Pak Mácha odchází na svou Pout krkonošskou. Vrací se do Prahy právě v době Márinčina pohřbu.
Próza končí veršovaným finálem:
,,Dobrou noc, o lásko! zlatá číše,
Naplněná smrtonosnou slastí!
Tvoje krásná, klamu-plná říše
Nebude již nikdy mojí vlastí!
Miloval jsem na noc vzešlé světy¨-
Jasné světy z jitra doplanuly.
Miloval jsem z jara krásné květy-
Bujné větry pryč je zavanuly.
A tak vše, co radosti mi neslo,
Láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!“
Pro Máchu typický osobní konflikt mezi subjektivním a objektivním je vyjádřen v jeho výroku
z období koncipování ,,Obrazů ze života mého“: ,,Až se jen z těch démonických živlů vymluvím, které mne nyní ovládají, vrátím se opět k životu lidu.“
V posledních dvou letech Máchova života jeho tvorba myšlenkově i umělecky dozrává třemi lyrickoepickými skladbami byronovského typu. Je to nedokončený veršovaný ,,Mnich“, vrcholné dílo ,,Máj“ a nejdelší próza ,,Cikáni“.
