Máchův příklon k realitě společenského života dokládají dvě jeho povídky autobiograficky pojaté. Snad měly tyto povídky tvořit rozsáhlejší cyklus autorových autobiografických zážitků, ale Mácha, který zemřel ve velmi mladém věku, stačil dokončit jen dvě. Jedná se o ,,Večer na Bezdězu“ a
,,Márinku“. Obě povídky vyšly téměř současně v Květech v polovině roku 1834. V úvodu této práce jsem se zmínil o českém filmu ,,Velký mág“ a i v něm jsou dvě krátké scény popisující jak Máchův večer strávený na zřícenině Bezdězu, tak jeho setkání s Márinkou.
,,Večer na Bezdězu“
Kratičká Máchova povídka je silně lyrizovaná autorovými subjektivními pocity, které jsou pro ni mnohem důležitější, než samotný spíše naznačený děj. Svědčí o tom již její úvodní pasáž:
,,Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého s večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo.“
Mácha začíná období svého života naprosto netypicky večerem-,,Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento, v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz, jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti , dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi.“ a další životní období přirovnává k dobám jednoho dne. A v poledne pak vše končí: ,,Po tom nastoupí poledne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby spočinul po práci své. Všecko mlčí, všude ticho, všecko tiskne vedro polední. Člověk polehne
v stínu, v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz dětských let, ostatní tvorové
v povzdálí jeho stojí co polozapadlé polouhaslé plamínky až posléze v bezesném sny jeho pohynou spaní.“
Samotný naznačený děj má jen vedlejší význam. Mácha stráví jarní večer po bouři ve zříceninách hradu Bezdězu. V hradních zříceninách se setkává se ženou, která sem přinesla pohřbít své mrtvé dítě a modlí se k Bohu.
