Slavný rod Přemyslovců /odvozený od bájného Přemysla-oráče/ více či méně vládl v českém knížectví a poté království více než 400 let. Český stát pod vládou rodu Přemyslovců dosáhl svého vrcholu někdy na přelomu 13. a 14. století. Je proto paradoxem, že právě v tomto období vymřel zavražděním posledního přemyslovského krále po meči. Paradox měl ovšem svou logiku. Velmocenská expanzivní politika posledních Přemyslovců, především Přemysla Otakara II. zamířila nakrátko na jih do rakouských zemí. K českému království za jeho vlády bylo dočasasně připojeno území Horních a Dolních Rakous, Korutan, Štýrska a Kranska. Přemyslovští králové tehdy dosáhli svého prvního vrcholu. Roku 1278 byl ovšem Přemysl Otakar II. poražen Rudolfem Habsburským v bitvě na Moravském poli, ve které navíc sám padl. První vrchol moci rodu Přemyslovců tím skončil a následovala zhruba pětiletá braniborská okupace českého království.
Druhý vrchol nastal za vlády jeho nástupců I potomků Václava II. a Václava III. Ti směřovali své mocenské cíle naopak na severovýchod a jihovýchod, konkrétně do Polska a Uher, kde se jim na krátkou dobu podařilo získat královské koruny . Tím významně posílili svou mezinárodní prestiž. Stali se tak podruhé středoevropskou mocností. Toto postavení však velmi kontrastovalo se zastaralými formami pojetí panovnické moci českých králů. Politika posledních Přemyslovců nesměřovala ke spojení s ekonomicky silnou šlechtou a podcenovala rostoucí význam měst. Přes určité korektury ještě za Václava I. ustrnul politický mechanismus moci přemyslovských králů na staré praxi knížecích předků, kteří se považovali za jediné představitele státní moci , zatímco šlechta hrála roli pouhého vykonavatele jejich vůle. Tyto patrialchální představy o státě přetrvávaly ve vědomí českých králů až do smutného konce. Přitom vývoj obou hlavních mocenských složek ve státě šel proti sobě. Rozpor se prohluboval: územní expanze představovala rozmach moci panovníka zatímco překotný růst majetku předních šlechtických rodů znamenal růst moci feudálů. Avšak oprávněné nároky šlechty podílet se na vládě odmítal panovník jako ukrajování moci přemyslovských králů. Poslední přemyslovští králové nebyli ochotni ani schopni chápat požadavky šlechty jako logický důsledek vývoje.,jako zrcadlení skutečnosti , že feudálové mají na ekonomickém vzrůstu země lví podíl. Ačkoli hospodářské základy moci byly definitivně rozděleny , politická moc spočívala i nadále především v rukou panovníka. Přední šlechické rody se však chtěly na vládě též podílet. Mocenskopolitická moc se tedy rozestoupila na dvě fronty, reprezentované na jedné straně panovníkem, na straně druhé představiteli nejmocnějších šlechtických rodů. Toto rozštěpení vládnoucích vrstev nutně vedlo k politickému dualismu, k růstu protikladů a tím i politických konfliktních situací. Mezi králem a vysokou šlechtou docházelo ke stále větším sporům. Ty nakonec skončily i krajním řešením-násilnou fyzickou likvidací panovníka, kterou bylo zavraždění Václava III. roku 1306 v Olomouci. Vláda staroslavného rodu olomouckou vraždou definitivně skončila, tím spíš, že poslední přemyslovský král Václav III. neměl legitimního potomka.
