Mé časté hospitalizace v psychiatrických zařízeních měly i své světlé stránky. V nelehkém prostředí léčeben jsem zažili řadu upřímných přáteklství a dokonce i lásky.
I těch bylo více, většinou v beřkovické léčebně, kde mám nejvíce pobytů ale také v pobočce Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské. Když jsem byl v Sadské úplně poprvé, myslel jsem si že jsem spíše v lázních, než v psychiatrické léčebně.
Tak ohromný je totiž rozdíl mezi Horními Beřkovicemi a Sadskou. Sadská je maličká léčebna s pouze dvěma pavilony áčkem a béčkem. Áčko je určeno krátkodobým a lehkým pacientům, na béčku jsou hospitalizováni těžší a hlavně dlouhodobé případy.
Jedno však mají oba pavilony společné. Na obou jsou hospitalizováni muži i ženy dohromady. Proto tam často dochází k navazování vzájemných vztahů intimního i citového rázu. Je trochu kuriozní, že já sám měl intimní poměry jen v Horních Beřkovicích, kde to bylo mnohem složitější. V Sadské už se k jednomu intimnímu styku schylovalo, ale byli jsme vyrušeni sestřičkou. Ta byla ovšem hodně benevolentní a nikde nic nehlásila, takže z toho žádný průšvih nebyl. Ta pacientka, která v tom ,,jela“ se mnou se myslím jmenovala Ivanka, ale už si to ani přesně nepamatuji. Jen vím, že bydlela v nějaké vesnici poblíž Sadské. Když nás oba propustili, sešli jsme se asi dvakrát v Praze/tehdy jsem ještě neměl vlastní byt a oba jme bydleli u rodičů/ a tím náš vztah skončil. Nerozešli jsme se ovšem nijak ve zlém, spíše to vyústilo, takříkajíc do ztracena.
Druhý vzah ze Sadské byl mnohem upřímnější, třebaže k žádnému intimnímu styku při něm v Sadské nedošlo. Ta pacientka, kterou jsem poznal při jednom ze svých velmi krátkodobých pobytů v Sadské se jmenovala Míla. /Příjmení si už opět nepamatuji/. Byla o dost mladší než já, asi o patnáct let a také stále svobodná a bezdětná. Padli jsme si do oka snad hned první den.. Byla to láska na první pohled. Snad proto, že bylo právě léto a to vždy navazuji vztahy mnohem snadněji, když chodím téměř neustále svlečen do půl těla, nebo maximálně v tílku a kratasech. Velice rychle i poměrně značně se vždy opálím a díky tomu, že nemám žádná kila navíc, jsem asi přitažlivější než v zimní bundě a dlouhých kalhotech. Tehdy, když jsem prožíval krásný vztah s Mílou jsem byl navíc skoro o dvacet let mladší než dnes. Mohlo mi být kolem čtyřicítky. Míle pak něco přes pětadvacet.
Byl jsem v Sadské teprve pár dní a už jsme spolu chodili. Větší zásluhu na tom určitě měla Míla, protože já jsem v citových záležitostech aspon zpočátku vždy spíše opatrný.
Když jsem ale poznal, že Míla náš vztah myslí upřímně, veškeré mé zábrany padly.
Trávili jsme spolu celé dny, každou chvíli se objímali,mazlili i vášnivě líbali.Bylo nám úplně jedno, kdo se na nás zrovna dívá. Ostatní pacienti to tak přijali. Horší bylo, že nás spolu při nejrůznějších citových výlevech pozoroval i personál a lékaři.
A na to náš rozvíjejíci se vztah brzy dojel. Došlo k tomu, že si mě jednou na ,,kobereček“
pozvala samotná primářka celé léčebny. I když to byla snad nejlepší primářka, kterou jsem za celou svou psychiatrickou kariéru poznal, vždy jakémukoli mému přání vyšla vstříct, v této věci byla neoblomná. V léčebně byl zákaz navazování citových vztahů. Ty se tam samozřejmě přesto navazovaly, ale nikdo to nedělal tak okatě a široko daleko viditelně jako já s Mílou. Prostě jme nedokázali svoje city udržet na uzdě a tajit se s nimi. A to primářce samozřejmě neušlo. Nic mi nevytýkala, jen při osobním pohovru mi
vysvětlila, že pacientka Míla je tak psychicky nemocná, že silnější citový vztah by jí mohl vážněji ublížit. A protože Míla byla vážněji nemocná než já, musel jsem se z léčebny pakovat. Nutno velmi ocenit, že do mé propouštěcí zprávy nenapsala primářka ani slovo o tom citovém vzplanutí a vlastně hrubém porušení léčebného řádu a že jsem byl vlastně z léčebny vyhozen. Naopak jsem měl ve zprávě záznam, že jsem z léčebny odešel dobrovolně na vlastní žádost, což ovšem vůbec nebyla pravda.
S Mílou jsme se ovšem nerozešli ani po mém propuštění. Nejméně několik dalších měsíců jsme byli v častém telefonickém i sms-kovém kontaktu. A když pakMílu z léčebny propustili byl jsem asi dvakrát u ní doma, v jejím bydlišti v Poděbradech. Seznámil jsem se i s jejími rodiči, protože i ona bydlela v bytě u nich jako já na Kladně.
Svůj vlastní byt jsem si koupil až o několik let později. A právě fakt, že oba jsme v době našeho krásného vztahu bydleli u rodičů nakonec rozhodl o tom, že ta vzájemná láska nakonec skončila a zůstaly na ní jen hezké vzpomínky.
