Nedá se říci, že by inženýr Fejfar patřil mezi mé kamarády. On totiž za své dlouhé, asi dvouleté hospitalizace žádné kamarády v léčebně v Sadské neměl. Byl to zvláštní patron.
S nikým ze spolupacientů se nebavil, žádných aktivit, kromě těch nejpovinějších se prakticky neúčastnil a skoro vůbec nemluvil. To by ještě nebylo tak hrozné ,ale on o sebe vůbec nedbal, myl se jen minimálně a stejné oblečení, včetně spodního prádla nosil až několik týdnů, dokud ho sestřičky nepřinutily, aby se převlékl.
Jednalo se tehdy o stále zamračeného s nikým téměř nekomunikujícího postaršího muže ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Přesný věk se od něj nikdy nikdo nedozvěděl. Na ostatní pacienty působil vyloženě odpudivě, zejmna tím, že díky naprosto nedostatečné hygieně dost zapáchal. Byl stále zalezlý na pokoji, kde většinu času trávil ve špinavém oblečení v posteli a když už vyšel na chodbu, každý se mu raději vyhnul. S nikým však žádné konflikty neměl ani mít nemohl, protože se zásadně s nikým nebavil. Pamatuji se, že pro jeho odpudivý zjev a stále zamračený výraz v tváři mu dal můj kamarád Jiříček přezdívku ,,Ivan Hrozný“, podle někdejšího ruského cara. Ta docela příhodná přezdívka se pak mezi pacienty rychle ujala.
Na lehčím oddělení ,,áčku“ patřil k jasně nejtěžším pacientům a všichni se divili, že ho tam primářka drží tak dlouho, když evidentně patřil na horší ,,béčko“ mezi spíše chronické pacienty, tím spíše že se za ty dva roky hospitalizace jeho stav ani trochu nezlepšil. Primářku ale asi ovlivnil jeho inženýrský titul a proto ho držela stále na lehčím oddělení.
Za jeho zhruba dva roky pobytu se já v Sadské otočil na svých krátkodobých pobytech hned několikrát a vždy jsem ho nacházel stále stejného.
A pak přišel skutečný vrchol. Při jednom z mých posledních pobytů mě dali na stejný třílůžkový pokoj s ním. Už si ani nepamatuji jaký pacient tam byl s námi jako třetí.
Nebyl to žádný med být se stále nepříjemným zápachem, který z inženýra přímo čišel a sdílet s ním jeden pokoj. Ale přece jen k něčemu dobré to bylo. Já byl v léčebně v té době známý svými historickými přednáškami pro ostatní pacienty, ke kterým mě vybízela primářka a na pokoji se zanedbaným inženýrem jsem zjistil, že i on má o historii zájem. Kupodivu jsem o tom nezačal mluvit já s ním, ale on se mnou a byl jsem tehdy snad jediný pacient, se kterým se on bavil, nebo vůbec mluvil. Zjistil jsem že se v oblasti historie slušně vyznal, třebaže jeho vysokoškolské vzdělání bylo vyloženě technického směru. Když jsem to zjistil tak nějak jsem překonal ten odpor k jeho značně zanedbanému zevnějšku a bavili jsme se na různá historická témata. Oč vypadal oproti ostatním odpudivěji, o to měl větší vzdělání.
Ještě si pamatuji, že za inženýrem občas jezdila jedna jeho přítelkyně-sice už také postarší, ale stále docela pohledná žena. Ta rozhodně nijak odpudivě nevypadala a usilovně se snažila o zlepšení inženýrova stavu. Pak jsem z léčebny odešel, a když jsem se asi po půl roce vrátil na další krátkodobý pobyt, inženýr Fejfar už v léčebně nebyl.
Od ostatních pacientů jsem se o něm dozvěděl, že primářce po těch asi dvou letech jeho hospitalizace už došla trpělivost a přeložila ho na to horší ,,béčko“. Inženýr tam prý pobyl asi týden a z léčebny ho vysvobodila právě ta jeho postarší přtelkyně, která za ním jezdila na návštěvy. Snad se i k ní nastěhoval, nebo naopak ona k němu, ale to už jsou jen mé domněnky. Jsou však opodstatněné tím, že inženýr vyloženě potřeboval, aby se o něho někdo staral, protože sám by snad zaživa shnil někde ve špíně.
