Pacientka z léčebny v Sadské Martina Svatonová jako by doplnovala náš někdejší trojlístek dobrých kamarádů pacientů, do kterého kromě mě patřili i Karel Kedron a Péta Čermák. V každém případě více či méně zasáhla do života nás všech.
Když se náš trojlístek sešel v Sadské poprvé, léčila se tam i Martina. Byla sice asi o 10 let mladší než my tři- takřka věkoví vrstevníci, ale hodně s námi kamarádila a snad nás i uháněla. Bylo jí tehdy kolem třiceti a byla i poměrně hezká. Navíc byla typem ženy, která se k nějakým intimnostem nemusí moc přemlouvat.
Jako první se pokusila uhnat Karla. Snad by se jí to i podařilo, protože Karel byl osamělý a navíc téměř sociální případ pacienta, který by partnerku uvítal.
Na tom, že z toho vznikajícího vztahu nakonec nic nebylo má ovšem spíše vinu Karel.
Měl problémy s alkoholem a pamatuji se,jak se jednou vrátil z propustky opilý.
My s Pétou jsme ho sice podrželi a ,,zašili“ před personálem, takže jeho napití se neprovalilo, ale za to si to Karel podělal u Martiny. V opilosti jí asi urazil a ona o něj přestala mít zájem. Já pak byl ze Sadské propuštěn a Martinu téměř 10 let neviděl, třebaže do léčebny jsem se každoročně na krátkodobé zhruba dvoutýdenní pobyty vracel.
Až potom, po téměř deseti letech, kdy jsem tam byl na jednom ze svých posledních pobytů. Bylo mi už něco málo přes padesát a na tom dalším krátkodobém pobytu jsem se s Martinou nečekaně setkal. Z našeho pověstného trojlístku jsem tam byl sám.
Martinu Svatonovou jsem po těch skoro deseti letech ale vůbec nepoznal. Hodně přibrala na váze a dá se klidně napsat, že někdejší poměrně pohledná blondýnka byla najednou vyloženě silně otylá. Ona mě poznala okamžitě, třebaže i já za tu poměrně dlouhou dobu pochopitelně zestárl. Martina se ke mě hned hlásila. Snad až příliš hlučně hlásila. A kdyby jenom to. Ona mě začala okamžitě uhánět a nevěděla kdy přestat.
Nejsem žádný Belmondo, nebo Brad Pitt a na něco podobného nejsem zrovna zvyklý.
Měl jsem v minulosti sice poměrně hodně vztahů, ale to jsem byl podstatně mladší a navíc uhánět jsem musel vždy spíše já sám. Ted tedy uháněla Martina mě, člověka, který už překročil padesátku. Mě to ovšem bylo vyloženě nepříjemné. Jednak jsem Martinu z minulosti znal a věděl o ní, že ráda střídá partnery a navíc se mi po tom jejím ztloustnutí ani nelíbila. Celý ten asi dvoutýdenní pobyt jsem se jí ale nemohl zbavit, třebaže jsem se jí snažil vyhýbat jak se dalo. Nedokázal jsem ji rázně ,,odpálkovat“, protože na to nemám povahu a nerad někomu takto ubližuji. Sám jsem podobných ,,ublížení“, kdy jsem byl ženou ,,odpálkován“ zažil v minulosti dost.
Martina ale nebyla k zastavení a začala dělat až neuvěřitelné bláznoviny, jen aby mě uhnala. Někdy mi byla při svém uhánění až odporná. Díky své povaze jsem jí to ale nikdy nedal vyloženě najevo. Jen jsem se jí ustavičně vyhýbal a ve volném čase raději mizel mimo léčebnu do nedalekého lesa. Vše ukončilo až mé brzké propuštění z léčebny. Od té doby jsem Martinu neviděl, ale přesto s ní mluvil po telefonu.
To bylo totiž tak. Volal jsem jednou Pétovi Čermákovi, který byl zrovna v rozvodovém řízení a nemohl bydlet ve svém bytě. Chtěl jsem ho psychicky podpořit, ale ke své hrůze jsem zjistil, že právě bydlí u Martiny v její pronajaté garsonce. Péta mi dal Martinu k telefonu. Chlubila se, jak jim to v sexu klape. Ani jsem se tomu nedivil. Oba byli hodně eroticky založení. Žel jim to klapalo asi jenom v tom sexu, protože jak jsem se pak brzy dozvěděl, Péta od Martiny odešel, nebo lépe řečeno spíše utekl. Nemíním ted Martinu nějak kritizovat. Byla prostě typem ženy, která má ráda sex. A takových žen je hodně. Ke cti Martiny aspon poslouží fakt, že ona aspon nikdy nebyla vdaná a nikomu tak nezahýbala. A kritizovat ji ani nemohu, protože já sám jsem byl v jistém věku téměř stejný jako ona.
