Také s Vencou Brůhou jsem byl v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice hospitalizován opakovaně. Jediný rozdíl byl v tom, že za jeden jeho pobyt jsem se tam já otočil asi třikrát.
Byli jsme spolu na vyhlášené ,,čtrnáctce“-oddělení určené především pro ochranné léčby. Vždy se na něm ale našlo několik pacientů, kteří ,,ochranku“ neměli a byli tam přeloženi z jiných pavilonů za trest, když udělali nějaký průšvih. Mezi takové jsem patřil i já. Poprvé jsem se dostal na ,,čtrnáctku“ z otevřeného oddělení, když jsem se přímo v léčebně opil.
Nakonec se vše vyvinulo tak, že když mě do léčebny přivezla sanitka, já na příjmu striktně vyžadoval, abych byl umístěn na ,,čtrnáctce“. Zvykl jsem si tam a nijak hrozné to tam pro mě nebylo, třebaže na pavilonu číslo 14 bylo hospitalizováno i několik vrahů.
Venca Brůha sice nebyl oficiálně přímo vrah, ale lidský život na svědomí měl. Jen se nejednalo o vyloženou vraždu, ale o těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Venca prostě ve rvačce někoho doslova umlátil. Na ,,čtrnáctku“ přišel přímo ze třetí nápravné skupiny z vyhlášeného kriminálu ve Valdicích. Tam si řadu let odseděl .
Byl to Rom a především vyhlášený ,,bijec“. Na pavilonu byl nevyhlášeným ,,kápem“. K jeho cti je třeba napsat, že svého postavení i rváčského umění nijak nezneužíval. Byl dostatečně inteligentní a bylo mu jasné, že nějakou rvačkou by si jen svoji soudem nařízenou ,,ochranku“ v léčebně jen prodloužil. Strávili jsme za všechny mé pobyty na ,,čtrnáctce“ společně s Vencou několik týdnů a nepamatuji se, že by se za tu dobu s někým porval. On si také na něj nikdo netroufl a sám si nic nezačínal. Chtěl si ochrannou léčbu co nejrychleji ,,odsedět“ a brzy vypadnout. To se mu také nakonec podařilo.
Nakonec mě Venca i vyhovoval. Za pobytu ve Valdicích, kde jednou z mála výhod byl pinpongový stůl se naučil hrát výborně stolní tenis. Jak sám říkal, mastil ho tam denně, protože lepší zábavu ve Valdicích neměli. Venca byl lepším hráčem než já. Občas jsem ho sice porazil, ale to bylo tak v jedbnom zápase z deseti. Kromě nás dvou byli na pavilonu jen nanejvýš průměrní hráči a s těmi si on pořádně nezahrál. Proto chtěl hrát pořád se mnou, aby musel hrát naplno. Hráli jsme ,,pinec“ spolu také skoro denně.
Pak se v celé léčebně zorganizoval pinpongový turnaj, který se odehrál právě u nás na ,,čtrnáctce“. A co čert nechtěl. Do finále jsme se dostali právě my dva./ Díky každodenním zápasům s Vencou jsem byl tenkrát lepším hráčem než dnes, kdy pinpong hraju nejvýš jednou týdně./ Pamatuji se že cenou pro vítěze byl celý karton cigaret. A to bylo v léčebně nejžádanější zboží. Venca byl určitě lepším hráčem než já, jenže….. Já se v tom finálovém zápase nějak vybičoval a mohl i zvítězit. Po dvou setech to bylo 1:1. Hrál se tedy rozhodující třetí. I ten byl velmi vyrovnaný. Těsně před jeho koncem jsem vedl asi o dva míčky. Venca i já jsme byli značně nervozní a hádali se o každý míček a snad i o každé podání. Nervozita na obou stranách vyvrcholila a Venca už by se snad na mě vrhnul.
Proti vyhlášenému ,,bijci“ z kriminálu bych samozřejmě neměl šanci. Navíc Venca byl asi o půl hlavy vyšší a hlavně nejméně o 20 kilo těžší. Určitě bych dostal pěknou nakládačku. K té ale nedošlo. Naštěstí byl jako rozhodčí přítomen jeden z ošetřovatelů a ten, když viděl, že je zle, zápas předčasně ukončil. Turnaj tak skončil bez vítěze a cenu-karton cigaret si rozdělili hráči, kteří skončili v pořadí až za námi.
To byla jediná roztržka mezi mnou a Vencou Brůhou za těch několik společně strávených týdnů.
Oba jsme na ni téměř okamžitě zapomněli. Hned druhý den po turnaji už jsme zase spolu hráli a já zase prohrál. Naštěstí jen v tom pingpongu…..
