Mezi pacienty zejména v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice bylo poměrně hodně Romů. Jedním z nich byl i pacient Šarvaš. To bylo jeho příjmení. Křestní jméno jsem se od něj nikdy nedozvěděl. Byl totiž hluchoněmý.
Šarvaš byl menší než já. Neměřil víc než 165 centimetrů. Zato byl ale hodně statný a snad měl i nějaké to kilo navíc. Přes jeho nedostatečnou výšku na něj ve rvačce nestačili ani dvoumetroví pacienti. Ti při vzájemné potyčce doslova ,,létali vzduchem“.
Pacient Šarvaš se pral ale minimálně. Došlo k tomu vždy, když ho to ,,raplo“. Pamatuji si na jednu scénu. Asi čtyři pacienti roznášeli oběd po jídelně na oddělení a najednou se tam z chodby přiřítil na první pohled rozzuřený Šarvaš. Během snad minuty leželi všichni roznášející pacienti na zemi a vedle nich rozbité talíře s obědem. Všechny Šarvaš skolil jedinou ranou pěstí. Nikdy se nikdo nedozvěděl proč, a co to Šarvaše raplo. K takovým situacím ale docházelo tak jednou za delší dobu. Jinak byl Šarvaš hodně kamarádský i dobrosrdečný. Navíc i mimořádně pracovitý. Jakmile byl na oddělení nějaký velký úklid, kterému se každý snažil vyhnout, Šarvaš nechyběl nikdy a vždy pracoval s maximálním nasazením. Proto mu personál jeho občasné úlety toleroval a snad nikdy se tenhle pacient nedostal za trest na vyhlášenou ,,čtrnáctku“ mezi ,,ochranky“. Vždy mu jen píchli uklidnující injekci.
I když byl hluchoněmý, pár slov jsme ho s kamarády naučili. Nejprve jsme ta slova museli ale znázornit nějakým posunkem a pak on je vyslovil. Tak třeba když jme mávli rukou ke vstupním dveřím na oddělení, vždy vykřikl slovo ,,domů“. Když jsme zase posunkem obrátili naráz pomyslnou sklenici s pitím do úst, dokázal vykřiknout slovo ,,pivo“. A nakonec když jsme si poklepali rukou na hlavu, dokázal vyřknout: ,,blbe“.
Více slov jsme ho však nenaučili.
Nevím do jaké míry to byla pravda, ale na Šarvašovi prý nejvíc vydělávala jeho rodina.
Měl samozřejmě plný invalidní důchod a protože nekouřil ani si nijak nepřilepšoval na jídle, našetřil si v léčebně za několik měsíců co tam strávil vždy docela slušnou částku peněz. Sám s nimi ani manipulovat nemohl, protože byl zcela zbavený svéprávnosti.
Opatrovníky mu byli rodinní příslušníci. Ti si ho vždy po několika měsících z léčebny vyzvedli s tím, že se o něj postarají doma sami. Samozřejmě si ho vzali k sobě i se slušnou částkou našetřených peněz. Jenže, za dva týdny byl Šarvaš zpět v léčebně, samozřejmě už bez peněz a s tím, že je doma nezvládnutelný. Tento stále stejný scénář se za mých častých hospitalizací v Beřkovicích ve druhé polovině 90. let opakoval hned několikrát. Šarvaš strávil několik měsíců v léčebně, našetřil peníze, kterými nemohl sám disponovat. Pak si ho vzala rodina, která byla zároven zákonným opatrovníkem i s našetřenými penězi domů. Za pouhé dva týdny byl Šarvaš zpět v léčebně jako nezvládnutelný, ovšem už bez jediné koruny a mohl pro rodinu-opatrovníky začít šetřit nanovo. I takové jsou díry v zákonech o nesvéprávnosti a opatrovnících. I takový je život….
