Také s Pétou Kirschbaumem jsem byl v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovich opakovaně. Pamatuji se, že poprvé to bylo v době kdy jsem ještě neměl přiznaný invalidní důchod. Mohlo mi tenkrát být asi 27 let. Péta byl stejný ročník jako já a narozdíl ode mě vypadal pořád stejně. Vlastně ted abych upřesnil, já byl na stejném to znamená příjmovém oddělení s Pétou jen dvakrát. Podruhé asi po deseti letech od prvního setkání. Poznal jsem ho okamžitě, zatímco on mě ne. Bylo nám oběma už přes pětatřicet a zatímco na mě těch deset let navíc bylo znát, Péta vypadal pořád na dvacet. Byl i poměrně malý jako já a žádná vazba. Přesto na něj pacientky letěly a vždy nějakou pobláznil tak, že se k ní po propuštění nastěhoval a nějaký čas s ní i žil.
Měl na to zajímavou taktiku. Zásadně neuháněl mladé holky, ale naopak vždy starší pacientky-ženy kolem čtyřicítky i starší. Protože, i když jemu už také táhlo na čtyřicítku pořád vypadal na dvacet a starší ženy často touží po mladých partnerech, měl téměř vždy úspěch. Patrně jim neříkal, kolik mu opravdu je a ženy po něm bláznily. Vzpomínám jak při druhém společném pobytu pobláznil stále atraktivní pětačtyřicítku tak, že když byla propuštěna jezdila za ním i několikrát týdně na návštěvy a vozila mu drahé dary, jen aby se k ní po propuštění nastěhoval. Tak moc toužila po mladém partnerovi, třebaže Péta už nebyl žádným dvacetiletým zajícem. Důležitější bylo, že na něj vypadal.
Jinak byl ale podobně jako já v devadesátých letech ,,stálým zákazníkem“ léčebny v Horních Beřkovicích. V něčem mě v tomto ohledu i ,,překonával“. Když jsme spolu byli na přijímacím oddělení podruhé a já tam strávil pouhý týden, on za těch 7 dní stačil hned tři hospitalizace. Když jsem nastupoval, jeho právě propouštěli. Za dva dny byl zpátky na příjmu ho přijali, ale při velké vizitě ho primářka vyhodila. Pak mě propouštěli. A s kým jsem se na příjmu, kde mi vraceli občanku nesetkal? S Pétou Kirschbaumem, kterého právě znovu přijímali. To byl v obličeji pěkně potlučený. Ne, nikdo ho nezmlátil, jak jsem se stačil ještě dozvědět. Prodělal někde na ulici silný epileptický záchvat a modřiny měl od toho , jak při něm mlátil hlavou o zem. Byl totiž těžkým epileptikem a záchvaty míval často.
A ještě jednou věcí byl unikátní. I když na to vůbec nevypadal a já to zjistil až při našem druhém společném pobytu, Péta neuměl číst ani psát. Byl negramotný.
Nahrazoval to mimořádně skvělou výřečností a i pro ni měl takové úspěchy u žen.
Jeho pravou tvář, kterou byla negramotnost a časté epileptické záchvaty partnerky ke kterým se nastěhoval patrně brzy odhalily a Pétu vyhodily na ulici. Byl však dost chytrý na to, aby věděl kde v takové situaci najít útočiště. Samozřejmě v beřkovické léčebně, kde se vše opakovalo. Znovu pobláznil nějakou starší ženu, znovu se k ní nastěhoval a znovu ho po čase vyhodila. Tenhle stále stejný scénář se opakoval tak často, že jsme s Pétou mohli soutěžit o to kdo má větší počet hospitalizací. V jednom mě určitě překonal. Já se do léčebny vrátil k opakované hospitalizaci nejdříve asi za tři týdny. Péta však stihl hned tři hospitalizace za pouhý týden.
