Většina pacientů beřkovické léčebny je spojena s mou nejdelší třičtvrtěroční hospitalizací. Platí to i o tehdy asi pětačtyřicetiletém Pepíku Kabrnovi.
Kabrna? To byl zcela unikátní případ! Měl vlastně jedinou diagnozu-těžký notorický alkoholismus. Jinak byl tak normální a schopný, že ho ani nemohli zbavit svéprávnosti.
Přesto trávil za mřízemi léčeben celá dlouhá léta, nebo spíše destiletí. Jeho touha po alkoholu byla až neskutečná. Poznal jsem ho krátce poté, co ho přeložili z léčebny v Kosmonosech, kde si s ním evidentně nevěděli rady, třebaže tam už několik let nepřetržitě strávil. At na něho psychiatři zkoušeli možné i nemožné, ač prošel těmi nejpřísnějšími pavilony, nikdy nedokázali zabránit tomu, aby nebyl několikrát do týdne napitý. A nevěděli si s ním rady ani lékaři v Beřkovicích. I za nejpřísnějších opatření si Kabrna vždy dokázal alkohol nějak sehnat. Pil ponejvíce irony, případně pitralony a vody po holení,které také obsahují silný alkohol a pro svůj malý objem se dají snadno propašovat na oddělení třeba v kapse. A protože Pepík byl k ostatním pacientům kamarádský a neváhal jim ze svého poměrně slušného invalidního důchodu, který pobíral v plné výši, zaplatit nějakou tu korunu navíc, dostal se k alkoholu vždycky. Pacienti, kteří neměli na cigarety mu na oddělení alkohol rádi pašovali, když dostali nějakou tu korunu k dobru.
Když už to došlo tak daleko, že všechny pacienty, kteří se vraceli z vycházky, nebo třeba jen z pracovní terapie šacovali ošetřovatelé tím způsobem, že je pomalu svlékli do naha, našel si Kabrna jiný způsob, jak se k alkoholu dostat. Sehnal si hodně dlouhý provázek, na něj přivázal igelitovou tašku a tu pak spouštěl prázdnou z okna dolů před pavilon a vytahoval ji plnou alkoholu nahoru. Pak ale praskl i tento způsob pašování a všechna okna pavilonu byla zatlučena hřebíky a nešla otvírat. Zdálo se, že je Pepíkovým alkoholovým dýchánkám konec. Ale kampak na Kabrnu? Vymyslel nový způsob pašování, na který už nikdy ošetřovatelé nepřišli. Ten způsob spočíval v takzvané mrtvé schránce, kterou používají už jen profesionální pašeráci. Mrtvá schránka byla zřízena v dutině jednoho stromu v beřkovickém parku. Stačilo nakoupit irony a umístit je v ní.
Pepík Kabrna sice nikdy samozřejmě neměl samostatné vycházky, ale ty společné v doprovodu ošetřovatele mu upřít nemohli. A právě při společných vycházkách se vždy chodilo kolem toho dutého stromu. Pepík si vždy šikovně vyčíhal chvilku nepozornosti ošetřovatele a při společné vycházce mrtvou schránku vybral a malé flaštičky ironu, nebo pitralonu snadno nastrkal do kapes. Ty lahvičky levného alkoholu do dutiny vždy před tím umístili pacienti, kteří se z oddělení dostali samostatně ven. A když mrtvou schránku nevybral přímo on, udělal to někdo ze spolupacientů. Na tuhle fintu ošetřovatelé co pamatuji už nikdy nepřišli. Koho by také napadlo, že se dá pašovat alkohol při společné vycházce s ošetřovatelem, když se nikam do obchodu nechodilo.
S Pepíkem Kabrnou jsem na nejpřísnějším oddělení beřkovické léčebny strávil určitě několik společných týdnů ,možná i měsíců. Všechny finty pašování alkoholu na oddělení jsem dobře znal. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych něco práskl ošetřovatelům, protože s Kabrnou jsme byli jinak kamarádi. A Pepík při své touze po alkoholu určitě lakomý nebyl. Pamatuji se, jak jednou když už jsem byl i s důchodem z léčebny doma, jsem přijel do Beřkovic za bývalými spolupacienty na návštěvu. To si mě samozřejmě nedovolili šacovat a já přivezl v kapsách Pepíkovi dvě lahvičky ironu. Dal mi za to sice už starší, ale přece jen koženou bundu. Mohl si to dovolit. Byl plně svéprávný a důchod mu museli dávat celý. Pepík byl navíc na oddělení známý kšeftman s oblečením. Levně ho kupoval od pacientů, kteří potřebovali peníze na cigarety, dráž už ho prodával a veškeré takto vydělané peníze investoval do alkoholu. Vlastně ani neměl kam jinam. Ač plně svéprávný, byl smířen s tím, že za mřížemi některé z léčeben prožije celý život. Sám ani propustit nechtěl a říkal že venku by se uchlastal za pár dní….
