S Pavlem Němečkem jsme měli trochu zvláštní kamarádský vztah. Zvláštní v tom, že oba jsme usilovali o přízen stejné pacientky Jany, do které jsme byli oba zamilovaní.
Kuriozní na této situaci bylo, že přesto mezi námi nevzniklo žádné nepřátelství a vlastně jsme se ani necítili jako sokové, kteří usilují o stejnou ženu. Ostatně Jana byla vdaná a třebaže její manželství nebylo nijak štastné, neuspěl u ní ani jeden z nás.
Asi to bylo hlavně tím, že Jana měla s manželem malou dcerku a hlavně byla silně věřící, manželství pro ni byla svátost a proto by manžela sama neopustila.
Naše společné usilování o Janinu přízen se odehrálo při prvním společném pobytu.
S Pavlem jsme pak byli v beřkovické léčebně ještě asi dvakrát/to už bez Jany/ a snad právě ten náš společný neúspěch ve vztahu nás sblížil.
Pavel Němeček pocházel odněkud ze severu, myslím že z Děčína a byl to dobrý a férový kluk. Při druhém pobytu jsme spolu byli na otevřeném oddělení, kde byli muži i ženy společně. Na Janu jsme už jen vzpomínali. Pamatuji si, že oba dva jsme si s ní nějaký čas psali, ale oba jsme u ní byli také bez šance. Pavel byl rozvedený,bydlel sám a pochopitelně sháněl nějakou partnerku. Při tom druhém pobytu jsem mu dokonce tak trochu pomohl k tomu se s jednou pacientkou sblížit. Už si ani nepamatuji na její jméno, jen vím že bydlela někde na Mělnicku a Pavel to k ní tedy měl ze severního pohraničí dost daleko. Přesto se asi pokusil s ní po propuštění žít, ale nevyšlo mu to. To mi ale vyprávěl až při našem třetím společném pobytu, kdy už jsme ale byli oba na uzavřeném příjmovém oddělení. Už si přesně nepamatuji, jestli s ní zkusil chvíli žít ve společné domácnosti, nebo ji jen u ní doma navštěvoval vždy na několik dní.. V každém případě i tenhle jeho pokus o partnerský vztah skončil krachem.
Bylo mi ho docela líto, protože Pavel byl sice psychicky nemocný, ale také hodný a nekonfliktní typ. Ale znáte ženské. Nejraději by vedle sebe měly prince na bílém koni, aniž by si uvědomovaly, že samy mají k dokonalosti hodně daleko. O tom jsem se i já sám mohl mnohokrát přesvědčit.
Při tom třetím pobytu na uzavřeném oddělení jsme se sblížili asi nejvíce. Naše někdejší společná láska Jana už byla dávno ,,passé“ a tak jsme se spíš vzájemně svěřovali jeden druhému se svými problémy. A říkali jsme si snad vše, protože vzájemná důvěra mezi námi už byla velká. Pavel měl trochu jinou diagnozu i problémy než já.Na první pohled působil zcela normálně i dost inteligentně, ale vážné problémy mít musel, když pobíral plnný invalidní důchod jako já.
Pamatuji se, jak se mi svěřoval, že má občas silné nutkání něco špatného sobě, nebo někomu nablízku provést. Ve svém bydlišti se prý vyloženě bál přejít most přes řeku, protože měl nutkání z něho skočit a spáchat sebevraždu. Proto se tomu mostu vyhýbal, jak mohl. Když ho podobné stavy postihly přímo na oddělení, zcela dobrovolně si nechal od personálu uvázat svěrací kazajku se zavázanýma rukama za zády. A udělal to jen proto, aby nemohl ublížit nejen sobě, ale ani nikomu jinému. Osobně si vůbec nedokážu představit, že by Pavel dokázal někomu ublížit, ale on měl asi opravdu v některých situacích taková nepříjemná nutkání.
Od našeho třetího společného pobytu v Beřkovicích uběhlo už určitě dvacet let. Pamatuji si to dobře, protože jsme byli oba skoro stejně staří a bylo nám tenkrát něco přes pětatřicet. Já v té době už se svými pravidelnými hospitalizacemi v PL Horní Beřkovice pomalu končil a drsné beřkovické prostředí brzy vyměnil za mnohem příjemnější prostředí v Sadské. Proto jsem už Pavla od té třetí společné hospitalizace nikdy nepotkal. Vzpomínky na kamaráda, který kdysi kuriozně usiloval o přízen stejné ženy, však zůstaly. A nutno dodat, že jsou to vzpomínky na dobrého a hodného kluka i kamaráda, se kterým jsme se vzájemně nebáli svěřovat i s nejtajnějšími věcmi.
