Sněhové vločky se pomalu snáší k zemi a vše schovávají pod svojí peřinou. jiskrnou krasu nabízejí naším očím a probouzí v nás pomalu ale jistě to malé dítě, kterému se rozsveci oči plaminkem radosti,když se dívá na první sníh. Je to nádherný pocit, který už bohužel spousta z nás zapomněla. Naše vnitřní dítě už téměř neslyšíme ani necítíme. Neumíme k němu nalézt cestu. Přitom je tak důležité k nemu přijít, obejmout ho a poděkovat, že stále někde hluboko v nás je a stále čeká na ono pochopení. Měli bychom v sobě umět toto dítě probudit, ale je to stále těžší a ono pláče nad naší ignoraci. Pořád se chováme až moc vážně a dospele, ale přitom je důležité naučit se ho vnímat..a začít můžeme jednoduchými a malými radostmi a nejlépe hned. Třeba tim,že se díváme zrovna na to jak padá sníh. Snažme se co nejvíce se k onomu diteti přiblížit.
Zkusme jít do sebe a hledat pocity a vzpomínky z dětství .Určitě tam každý najdeme poklad, který v nás opět zazehne tu jiskru dítěte. Může se dostavit pláč, vztek,bolest,ale i radost,pocity štěstí v nás. Představme si,jak.ho objimame. Omluvme se mu za naší nevědomost a tim ho probudime. Pokud máme
Related Posts
