Ivan Sergejevič Turgeněv se narodil v roce 1818 na rodovém statku matky Spasskoje uprostřed půvabů středoruské přírody, kde pak prožil i celé své dětství.Už v dětství měl dost příležitostí pozorovat zblízka život ruských venkovanů, což se pak výrazně promítlo do jeho uměleckého vývoje. Formování budoucího autora nerovných a osudově nalomených citových závazků nemálo ovlivnil i neutěšený vztah mezi rodiči-poněkud lehkomyslným husarským důstojníkem ve výslužbě a pedantickou až despotickou a nadmíru hospodárnou matkou. Co se týče jeho vzdělání, po různých domácích učitelích a soukromých ústavech pro šlechtické synky následovalo konečně seriozní studium na moskevské, petrohradské a nakonec i berlínské universitě, korunované roku 1841 titulem magistra filozofie.
Obzlášt velký význam mělo pak pro Turgeněvův další vývoj sblížení s lidmi, jako Granovskij, Stankevič, Bakunin a především pak Bělinskij, Někrasov a Gercen.
Od druhé poloviny čtyřicátých let pobýval Turgeněv často v zahraničí, kam jej poutal hluboký celoživotní vztah k francouzské pěvkyni P.Viardotové.
První větší dílo, které napsal byla dramatická poema epigonsky byronského ladění ,,Steno“. Kuriozitou je, že ač ji napsal už roku 1834, tiskem poprvé vyšla až třicet let po jeho smrti v roce 1913.Skutečný obrat v Turgeněvově literární činnosti nastává až koncem třicátých let a probíhá pak zhruba do poloviny let čtyřicátých.Turgeněv tehdy píše smyslovou svěží lyriku, silně závislou na Puškinovi a Lermontovovi, v níž se jen pozvolna prosazovaly samostatnější tony zejména v pohledu na ruskou přírodu a na život ruského venkova. V tomto ohledu je rozhodně nejcenější žánrově krajinomalebný cyklus ,,Vesnice“, který lze označit jako veršovanou analogii slavných ,,Lovcových zápisků“ Vesnici napsal v letech 1846-47. V polovině čtyřicátých let píše i své poemy ,,Rozhovor“ a ,,Andrej“.stejně jako díla ,,Statkáři“ a ,,Pop“.Od konce čtyřicátých let však Turgeněv téměř úplně zanechal veršovaného projevu. Napsal pouze několik příležitostných básní, veršované vložky do románů a romance pro pěvecká vystoupení P. Viardotové. Avšak zkušenost,kterou v poezii získal velmi příznivě přispěla k stylové vybroušenosti jeho následných proz, k tomu,jak cílevědomě v nich pak využívá melodických a mnohdy i přímo rytmických kvalit jazyka.
V ranném období své tvorby Turgeněv zkoušel psát i drama, například humorné výjevy z petrohradského života mladého šlechtice s názvem ,,Bez peněz“, scénku z lidového života ,,Rozhovor na hlavní silnici“ Jeho nejznámějším dramatem, je komedie o pěti dějstvích, která jediná se hraje dodnes s názvem ,,Měsíc na vsi“Jedná se o spletitou historii několikanásobného citového nedorozumění. Odehrává se ve venkovské šlechtické usedlosti.
Největších úspěchů však Turgeněv dosáhl ve své proze. Začínal povídkami, přičemž tou první byl jeho ,,Rváč“,napsaný, již v polovině čtyřicátých let.
Prvního opravdu velkého úspěchu dosáhl Turgeněv svými jen zdánlivě méně náročnými a krátkými povídkami-drobnými obrázky ze života lidí v nádherné přírodě jeho rodného středoruského kraje otiskovanými nejprve časopisecky v Sovremenniku na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Tyto povídky pak autor po jen drobných úpravách shrnul do knižního cyklu a vydal v roce 1952 pod záměrně nenápadným názvem ,,Lovcovy zápisky“ Brzy se však ukázalo, že tentokrát nejde o pouhý další svazek, tehdy obecně oblíbených mysliveckých záznamů záznamů a příhod, ale o zásadně nový pohled na ruskou skutečnost, o nové stadium v ruské i evropské literatuře s venkovskou tematikou. Povídek bylo původně dvaadvacet od vydání z roku 1880 pětadvacet.V ,,Lovcových zápiskách“vystupují sice utlačovaní,avšak neubití ,přemýšliví venkované.Značná část povídek z ,,Lovcových zápisků“ byla sice napsána mimo Rusko, ale v samotném Rusku se setkaly s mimořádně živou odezvou.Vřele je uvítaly protifeudálně laděné a umělecké kruhy, v konzervativním a vládním táboře vyvolaly naopak citelnou nevoli a byly nepochybně i hlavním důvodem toho, proč byl Turgeněv po uveřejnění nekrologu za Gogola hned v roce 1852 na krátký čas uvězněn a poté na necelé dva roky poslán pod policejní dohled do své vesnice.Demokratický humanismus ,,zápisků“ silně ovlivnil i další Turgeněvovu tvorbu, zejména tam, kde se týkala sociálních stránek venkovského života a jeho základních společensko-ekonomických protikladů.Zvlášt jednoznačně o tom svědčí jeddna z nejpopulárnějších Turgeněvových menších proz s názvem ,,Mumu“, kterou napsal právě ve vězení v roce 1852. Jedná se o dojemný příběh hluchoněmého nevolníka, siláka a dobráka Gerasima, jehož jedinou radostí po násilném přesídlení do Moskvy byl malý psík, kterého musel na panin příkaz nechat utratit. Ještě příkřejší kritikou předreformního Ruska je temná historie naprostého ožebračení přičinlivého mužika Akima s názvem ,,Zájezdní hospoda“která již ukazuje pronikání hrabivě kapitalistických prvků i mezi vesnický lid. Tradice populárních ,,Lovcových zápisků“ se čas od času hlásí i později v některých Turgeněvových menších prozách, například v,,Cestě do Polesí“.Vcelku se však v Turgeněvově tvorbě po ,,Lovcových zápiscích“ dostávají statkářsko rolnické náměty značně do pozadí. Do čela zato proniká-a zůstává tam už natrvalo problematika Turgeněvovi po osobní zkušenosti asi nejbližší-ideové a citové hledání zápasy a prohry ruské inteligence třicátých až sedmdesátých let . Autor se zprvu zaměřuje na šlechtickou inteligenci,všímá si jejího životního stylu,jejích názorů, jejích schopností,či neschopností působit na chod života kolem. To jej přivádí k zobrazování naprosté neplodnosti statkářských vzdělanců, k chápavému předvádění jejího nejpříznačnějšího představitele pro ruskou literaturu tak typického zbytečného člověka, který může být člověkem nadaným, subjektivně i čestným a přitažlivým, ale není schopný nějakého rozhodného činu, natožpak nějaké soustavné činnosti.Turgeněvův oblíbený hrdina po efektním nástupu zpravidla neobstojí ve vážné životní zkoušce, tj. v kritickém okamžiku zklame prostou ale lidsky daleko opravdovější charakternější partnerku a nedokáže dovést do konce žádný ze svýh původních záměrů. Takový typ hrdiny se objevuje hned v prvním skutečným Turgeněvově románu -,,Rudin“/1855-56/Stejnojmenný hlavní hrdina vzbudí lásku u dcery bohaté statkářky Lasunské, ta je ochotna s ním prchnout, ale Rudin, když jeho láska narazí na vnější odpor, ač měl sám před tím velká slova ji radí aby se raději podrobila.Druhým Turgeněvovým románem je ,,Šlechtické hnízdo“/1858-59/situovaný opět na Turgeněvův oblíbený venkov. Jeho hlavní hrdina Lavreckij patří rovněž k typům zbytečných lidí Motiv silně připomíná Rudina, opět jde o lásku/tento motiv je pro Turgeněvovy romány více než typický a objevuje se snad ve všech z nich/.Láska Lavreckého ke své vzdálené příbuzné Líze Kalitinové opět při ,,nárazu“na překážku končí ,,kapitulací“na rozdíl od Rudina však obou partnerů muže i ženy, která se podrobuje vůli Boží a odchází do kláštera. Dalším Turgeněvovým románem je již v úvodu zmíněný Předvečer/1859-1860/ .Ten jako vlastně jako jediný ze všech nepředsavuje typ zbytečného člověka, ale naopak člověka vysoce aktivního. Hlavním hrdinou zde ale není Rus nýbrž bulharský student Insarov, který zasvětil svůj život za osvobození rodného Bulharska z nadvlády Turků. Tento román jak již jsem napsal v ůvodu mě velmi zaujal a proto bych se mu rád v závěru mé práce rád věnoval samostatně a podrobněji.Nejznámějším Turgeněvovým dílem je román ,,Otcové a děti“o nihilistovi Bazarovovi. I tomu bych se chtěl v závěru věnovat podrobněji.V roce 1867 napsal Turgeněv román ,,Dým“/vyšel až s pětiletým odstupem/Ten jako jeho jediný se odehrává mimo Rusko. To by snad ani nebyl Turgeněv, aby zde nedominovalo opět lyrické téma lásky-tentokrát mezi průměrným intelektuálem Litvinovem, který se po letech v přepychových německých lázních setkává se svou někdejší láskou Irinou.Sice vdaná, ale nudící se krasavice Irina si znovu hravě Litvinova podmanuje.Okouzlený Litvinov se pro ni zříká své nevěsty a s Irinou plánuje útěk. K tomu však nedojde a Litvinov se nakonec vrací do vlasti,. Tentokrát jde u Turgeněva o zatím pro něj neobvyklé téma sice nenaplněné lásky Litvinova k Irině, ovšem nikoli o nenaplněného života. Litvinov se po návratu do Ruska s nenaplněním své lásky k Irině nakonec smíří a s využitím agronomických a ekonomických znalostí získaných na západě zvelebuje svůj statek a usmiřuje se i se svou trpělivou a jeho stále milující nevěstou.Pro román ,,Dým “ je navíc ještě neobvyklé, že v něm Turgeněv zobrazuje ruskou revoluční emigraci takzvaný Gubarjovův kroužek, ke které se však staví krajně nepříznivě-,,Není to nic jiného než pochybný spolek všelijakých mluvků,zakomplexovaných ctižádoctivců, neodpovědných nedouků a slovních radikálů, mezi nimiž není nouze o evidentní udavače a individua vysloveně despotického založení.“
Turgeněvovou poslední a nejrozsáhlejší románovou skladbou je jeho dvojdílná ,,Novina“/1870-18770/Autor se v ní soustředuje na nejpozoruhodnější politicky opoziční sílu Ruska v 70. letech-na takzvané Narodnické hnutí a přes svůj zjevný nesouhlas s jeho programem i taktikou se netají svou nemalou úctou a sympatiemi k lidským vlastnostem jeho jednotlivých příslušníků. Zejména řadoví narodnici-například klasická profesionální revolucionářka Mašurinová, nebo Ostrodumov i další Turgeněvovi imponovali opravdovostí, oddaností,obětavostí věci.Turgeněvova ,,Novina“ jeho literární tvorbu vpodstatě ukončila, ale
vratme se ještě na chvíli v jeho životě o pár let zpět, kde se znovu objevuje jeho zdaleka nejčastější téma-láska. k jemnému líčení polodětského vzplanutí dospívajícho chlapce ke starší dívce s názvem ,,První láska“ /1860/, nebo ke dvěma Turgeněvovým skutečným novelistickým klenotům, které jsou založeny na pro Turgeněvova klasickou zápletku lásku mezi inteligentním, přitažlivým avšak slaboškým mladým mužem a jeho sice prostou, ale povahově i mravně jej převyšující partnerkou ,,Asja“/1858/ a ,,Jarní vody“/1872/. V těchto novelách se snad nejvíce uplatnila Turgeněvova schopnost nádherného lyrického popisu. Snad právě pro tyto novely bývá Turgeněv označován jako mistr lyrické prozy.
Related Posts
