,,Lovcovy zápisky“
Jak už bylo výše uvedeno jedná se o krátké povídky ze života lidí Turgeněvova rodného středoruského kraje, které původně vycházely v časopise Sovremennik,ale roku 1852 je autor shrnul do jednotného knižního cyklu.Povídky mají protifeudální zaměření. K prostému vesnickému člověku přistopil Turgeněv, jako zatím nikdo před ním. Předvádí ho jako nikolipouze ubohou,případně reptající obět panské zvůle, ale jako jako člověka, který je svému pánu roven a to nejen podle občanského,nebo náboženského principu, ale jako bytost, který svého pána svými lidskými vlastnostmi a schopnostmi dokonce třeba i výrazně předčí. Lidoví hrdinové z ,,Lovcových zápisků“ už nejsou nějaké vyšinuté a ušlápnuté postavičky nejrůznějších podivínů a neštastníků, ale bohatě navzájem diferencované postavy s bohatým vnitřním životem Turgeněv dobře znal lidové typy ruských vesničanů.Jeho portréty takových lidí jsou opravdu mistrné. Autor takové typy vidíjako lidi neubité a přemýšlivé. Již v prvním zápisku ,,Tchoř a Kalinič“ je to zcela zřejmé. Líbila se mi zejména povídka ,,Nelida“ o přísném ponuře komisním, ale v závěru povídky nikoli nelidském hajným
, který chudáka, který svému pánu kácí v lese strom propouští na svobodu.
Znamenitě se v Zápiskách Turgeněvovy podařily portréty panských protichůdců lidových typů vesničanů. Například ,,evropsky emancipovaný“ Pěnočkin ze ,,Šafáře“, nebo Zvěrkov z ,,Jermolaje a mlynářky“.Nejstrašněji nepůsobí jejich samotné činy,ale lehkost s jakou je páchají, samozřejmost s níž své poddané pokládají za bezduché, libovolně manipulovatelné předměty. Zvlášt důležitý pro celkové vyznění,,Lovcových zápisků“byl způsob, jakým se v nich uplatnuje postava vypravěče -fakt,že všechny postavy a jevy se zde nelíčí přímo, ale ústy vypravěčovými, bystře pozorujícího a vlastní třídu ničem nešetřícího ,,lovce“, v jehož základních rysech není obtížné rozpoznat autorova povahového i světonázorového dvojníka.
,,Předvečer“
Tenhle román se mi od Turgeněva líbil úplně nejvíc.Důvod je prostý. Předvečer se od ostatních Turgeněvových románů výrazně liší v tom, že hlavní hrdina není věčně přemítající šlechtický váhavec, ale neurozený a tím i lidu bližší, muž vůle k činu, rázný a sebejistý ,,nový člověk“rozhodnutý nejen uvažovat o vhodné proměně společnosti, ale ji i sám provést. V tom Turgeněv citlivě a popravdě reagoval na základní posun v tehdejší ruské společnosti, kde se na přelomu padesátých a šedátých let v souvislosti s rozpory o způsobu zrušení nevolnictví dostávala do čela společenské aktivity ,,nová mládež“ velice radikálního zaměření. Pro Turgeněva je příznačné, že ji napoprvé neztělesnil v postavě z ruského prostředí,ale v bulharském studentu Insarovovi, který se v Rusku připravuje na boj proti tureckým utlačovatelům své vlasti. Insarov všemi svými povahovými rysy ideálně odpovídal kladnému lidskému typu po jakém volala rychle dozrávající potencionálně revoluční situace v Rusku. A nebyl by to Turgeněv, aby se v jeho ,,Předvečeru“ zase neobjevil motiv lásky. Ten v tomto případě zastupuje hlavní ženská postava Jelena Stachovová, nejaktivnější ženský typ v celé Turgeněvově tvorbě. Jelena pro niž otec vyhlédl ,,vzorného“ a ,,zásadového“ ženicha-úředníka Kurnatovského hledá však něco úplně jiného. Do Insarova, stejně jako on do ní se vášnivě zamiluje, bez ohledu na třídní rozdíly mezi slečnou z vážené šlechtické rodiny a chudým studentem bez domova. Jedná se o typ neobyčejně energické a samostatně uvažující ženy s napjatě vzrušujícím pocitem ,,v předvečer“ velkých událostí. Samostatně a proti vůli rodičů se rozhoduje doprovázet Insarova na Balkán, kde se schyluje k protitureckému povstání. Insarov, jehož zdraví bylo podlomeno předchozím dlouhodobým pracovním vypětím a nouzí, cestou náhle umírá, avšak Jelena již natolik srostla s jeho myšlenkami a dílem, že přesto odjíždí na vzbouřenecké území patrně navždy a pro smrt.
