Tato osobnost anglických dějin/dále ho budu nazývat českou úpravou Jan Viklef/ nemůže v mé práci samozřejmě chybět, už proto, že právě z ní především Mistr Jan vycházel.
Jan Viklef byl profesorem teologie na oxfordské univerzitě.
Stoupenci mu v úctě říkali „evangelický doktor“,odpůrci „canis noster“-náš pes. Byl to jeden z největších středověkých bohoslovců,skvělý myslitel a reformátor.
Žil přísným apoštolským životem. Vřele miloval svou vlast-Anglii.
Údajně přeložil do angličtiny bibli. Byl autorem řady teologických spisů, ostře kritizujících církev. Některá Husova díla mají později stejné názvy jako Viklefova. Je to například dílo De ecclesia – O církvi, nebo De simonia – O svatokupectví. Viklef velmi neústupně požadoval návrat církve k původní chudobě. Kritizoval obecnou zkaženost mravů a zavrhl celou existující církevní soustavu. Pravá církev, tvrdil je společenstvím předurčených ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejích členů je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi stojí církev viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná. Hlavou první je Kristus, druhé Antikrist. Papež,který měl být jako Petrův náměstek ze všech nejpokornější a nejchudší, se v honbě za penězi proměnil ve velkofinančníka. Jeho hříšného příkladu následovalo kněžstvo.
Světský majetek způsobil úpadek církve. Ta je dnes církví pouze navenek. Násilná vláda papežů není pro křesťany závazná.
Obrodu křesťanství neprovedou mnišské řády, nevzejde z duchovenstva, ani od papeže. Až potud se Viklefovy názory shodují s názory Husova předchůdce Jana Milíče z Kroměříže.
Teprve v taktice se jejich názory rozcházely. Zatímco Milíč tvrdil, že obrodu církve provede lid,Viklef spoléhal na světskou moc. Vyzýval stát aby třeba silou vyvlastnil církevní statky a vrátil tak křesťanství k původnímu stavu. V čem se naopak Viklef s Milíčem shoduje, je fakt, že by nemělo jít jen o nápravu církve, ale i o nápravu sociální nespravedlnosti a nerovnosti v celé společnosti. Obroda duchovní nesla v sobě útok na vykořisťovatelskou podstatu nejen církve, ale i celé společnosti. Je samozřejmé, že Viklefovy ideje církev pranýřovala jako kacířské. Viklef musel opustit univerzitu a jen mocní představitelé anglické královské rodiny a londýnských měšťanů ho zachránili před upálením. Kdokoli ovšem se rozhodl Viklefa následovat,musel počítat s nejhorším. Právě to se stalo Janu Husovi, který byl Viklefem očarován.
