Kritické hlasy proti církvi a jejímu nemravnému životu zaznívaly v naší zemi mnohem dříve, než se praporu opravného -reformátorského hnutí chopil samotný Mistr Jan.
Hlavním heslem oprávců hříšných mravů ve společnosti byla od počátku idea návratu k ryzosti prvotní církve, zpět k bibli.
Prvním významným kazatelem, kterého Praha slyšela ostře horlit proti zlořádům tehdejšího života v církvi byl Konrád Waldhauser/asi 1325-1369/,kněz řádu augustiniánů, původem Němec, který na sklonku svého života přišel do Prahy, kde kázal nejprve u sv. Havla a později v Týnském chrámu. Kázal ještě velmi opatrně a přísně dbal toho, aby se neodchýlil od církevních dogmat. Soucítil s chudinou, vyzýval ke konání dobrých skutků, obracel se k pánům a bohatým nadutcům s výzvou, aby se sami polepšili. I když z jeho úst nezazněly myšlenky, které by se daly označit jako vzpoura,přece jen se neubránil podezření z kacířství. Walhauser ovšem kázal německy a proto jeho vliv na české posluchače zůstal jen nepřímý a omezený.
Podstatně dál, než umírněný Waldhauser dospěl Jan Milíč z Kroměříže/?-1374/.Často bývá označován jako otec české reformace. Nejprve udělal skvělou kariéru na dvoře Karla IV. V královské kanceláři byl notářem a později i kanovníkem pražské katedrály. Roku 1863 se ale dobrovolně vzdal všech svých hodností a s nimi spojených důchodů, aby se v naprosté chudobě věnoval výhradně kazatelství. Opustil královský dvůr a rozhodl se být nejskromnějším učedníkem Krista. Při kázáních si posluchače podmaňoval svou osobností i plamenem slov. Milíčova kritika už byla zcela nemilosrdná a troufla si zaútočit až na samý vrchol světské moci.
,,Králové,páni,duchovní i bohatí měšťané žijí v těžkých hříších v pýše a marnosti a zle utlačují chudáky.“ horlil Milíč z kazatelny. A jeho horlivost stále rostla. Kázal u sv. Mikuláše a sv. Jiljí . Vliv Milíčův byl o to silnější, že sám žil v příkladné chudobě a skromnosti. Když při jednom z kázání označil samotného Karla IV. za Antikrista, dal ho král dokonce na čas zavřít. Po propuštění se vydal do Říma k samotnému papeži, aby mu předložil svůj plán na obrodu pozemského světa. Pochopitelně, že neuspěl. Ohnivý kazatel měl pochopitelně mezi boháči mnoho odpůrců. Ti nezaháleli a dosáhli toho, že se měl Milíč zúčastnit církevního procesu. K tomu už ale nedošlo, protože ohnivý kazatel ještě před jeho zahájením zemřel.
Do proudu českého opravného hnutí patří i chudý jihočeský zeman Tomáš Štítný ze Štítného/asi 1333-1405/. Třebaže byl církevním laikem, neváhal psát traktáty o náboženských otázkách-např. „Knížky šestery o obecných věcech křestanských“, „Řeči besední“, „Řeči nedělní a sváteční“ ve kterých především vybízel pány, aby se polepšili a neutiskovali poddané. Byl především českým náboženským spisovatelem předhusitské éry.
Na konci 14. století se odkazu Milíče z Kroměříže chopil učený teolog Mistr Matěj z Janova/asi 1350-1393/. V mládí Milíče poznal a přilnul k němu. Pak odešel studovat do Paříže, nejprve filozofii a poté teologii. Po návratu do Prahy hájil především Milíčovo učení. O co byl Milíč ohnivější, o to byl Matěj z Janova vzdělanější. Své revoluční myšlenky však byl nakonec donucen veřejně odvolat. Zajímavé však je, že se Matěj patrně podílel na překladu bible do češtiny.
