Český král Jan Lucembueský /vládl v letech 1310-1346/ byl v závěru svého života slepý. A jako slepý také bojoval i padl v roce 1346 v bitvě u Kresčaku, která byla součástí takzvané Stoleté války mezi Anglií a Francií.
Jan Lucemburský nepřišel o zrak v nějaké bitvě, ale následkem oční choroby. Není však příliš jasné o jakou chorobu šlo. Pozvolné zhoršování jeho zraku by nasvědčovalo tomu, že byl asi od svých čtyřiceti let postižen nějakým druhem zákalu. Patrně to nebyl zákal šedý, který člověka postihuje až v pozdějším věku. Spíše se mohlo jednat o takzvanou amaurozu, tedy zákal černý. Tenkrát to byla poměrně častá a nevyléčitelná nemoc, pravidelně vedoucí ke slepotě.
Jan byl od mládí krátkozraký. Vážné starosti se zrakem však začaly až roku 1337 při nevydařené křižácké výpravě do Litvy, které se zúčastnil. Na zpáteční cestě pak českého krále ošetřoval jakýsi Francouz , ale nedokázal mu pomoci. Patrně mu svým neodborným ošetřováním spíše přitížil. Rozzuřený panovník nechal ve Vratislavi nebohého Francouze zašít do pytle a takto hodit do řeky Odry.
Po Janově návratu do Prahy se dalšího léčení ujal arabský ,,specialista“ , který však neodborné léčení jen dokonal. Připravil krále o pravé oko a raději zmizel z jeho dohledu. I levé oko bylo po neodborných zásazích oslabeno a jeho stav se horšil.
Jan Lucemburský poté podnikal ,,zoufalé“ výpravy za univerzitními lékařskými kapacitami do jihofrancouzského Montpelieru. Všechno však bylo marné. Na začátku roku 1340 oslepl král Jan úplně.
Navenek nesl svůj osud zmužile a dál vyjížděl do bitev a snažil se zachovat lesk svého rytířského majestátu. Uvnitř však byl drásán pochybnostmi, zda nejde o Boží trest a jestli má vůbec cenu dál žít.
Slepota však krále Jana změnila, když začal konat zbožné skutky. Kromě toho pořídil svou závět , kvapně předal vladařské povinnosti synovi Karlovi a nadále slepý pošetile vyjížděl do bitev. Zdá se že tyto vyjíždky nebyly už odvahou rytířského fanatika, ale spíše čekáním na ránu z milosti. Té se také v bitvě u Kresčaku nakonec dočkal….
