Emil Koloušek je v mých příbězích trochu unikátní. Byli jsme sice společně v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, možná i vícekrát, ale nikdy jsme se neléčili na stejném pavilonu. Bylo to ve druhé polovině devadesátých let minulého století. Emil měl tehdy soudem nařízenou ochrannou léčbu a tudíž musel být hospitalizován na pověstné ,,čtrnáctce“, jenže já v té době už na ,,čtrnáctku“ nechodil a trávil jsem své pověstné krátkodobé pobyty na příjmovém oddělení, kterým byla vždy ,,jednička“. Emil neměl ani nikdy samostatné vycházky a tak jsme se v léčebně téměř neviděli.
Zato jsme se znali velmi dobře z doby, kdy jsme ani já ani on neměli ještě s psychiatrií nic společného.
Někdy v polovině osmdesátých let jsme oba byli v jedné partě. Já měl krátce po maturitě a Emil zase po vyučení. Oběma nám bylo kolem dvaceti let. Nebyla to pro nás zrovna ideální parta, když někteří její členové měli už zkušenosti s kriminální činností. Já jako čerstvý maturant dělal tenkrát vychovatele na učilišti a Emil snad vyučený horník pracoval na šachtě. Pamatuji se ještě, že byl výborným fotbalistou, který hrál i nejvyšší dorosteneckou soutěž, ale i díky té naší partě s fotbalem seknul a jako dospělý hráč už nikdy s kopanou aktivně nepokračoval.
Ta naše parta byla dost unikátní a třebaže jsme nedělali vyloženou trestnou činnost o průšvihy jsme zrovna nouzi neměli. Způsobovalo to hlavně nadměrné a časté pití alkoholu.
Vysedávali jsme tenkrát po kladenských hospodách, popíjeli a protože jsme byli všichni ve věku kolem dvacítky ,,honili“ jsme holky, které jsme navíc ustavičně střídali. Na mou labilní psychiku to zrovna ideální nebylo a také jsem jako první z party skončil v psychiatrické léčebně. Má léčba byla stejně jako to množství dalších naštěstí vždy oficiálně dobrovolná.
Emil takové štěstí neměl. V léčebně byl sice myslím jen jednou,ale zato po velkém průšvihu, který udělal ve značné opilosti mu soud napařil hned dlouhodobou ,,ochranku“. A to měl ještě štěstí, že místo ní neskončil v kriminále. O jeho velkém průšvihu, při kterém údajně musela zasahovat rychlá zásahovka jsem jen slyšel a protože nemám nic ověřené, nemíním to více rozpitvávat. Emil v té době snad žil ve společné domácnosti s nějakou ženou, která měla v péči malé děcko z předchozího vztahu. To už ale bylo v době po listopadu 89 a naše parta ještě z období totality se už rozpadla.
Když jsem pak někdy v polovině devadesátých let Emila v Beřkovicích nečekaně potkal v kavárně léčebny, kde byl na společné vycházce, téměř mě to šokovalo. Emil byl značně utlumený silnými psychiatrickými léky a jen s obtížemi vnímal své okolí. Mě sice poznal ale ve své utlumenosti nebyl schopen větší komunikace. Od jeho spolupacientů ze čtrnáctky jsem se dozvěděl, že většinu dne prospí na podlaze v jídelně. Tak moc dokáží psychiatrické léky zapůsobit.
Nevím ani jak byl Emil v léčebně dlouho, ale muselo to být určitě o dost víc než jeden rok. Něco jsem zaslechl i o jeho zbavení svéprávnosti, ale nemohu říci zda to byla pravda.
Jedno však vím určitě. Z beřkovické léčebny ho nakonec propustili. Po několika letech od našeho setkání v beřkovické kavárně jsem ho potkal u nás na Kladně ve společnosti jeho rodičů. Stále mi připadal hodně utlumený a málo komunikativní. Navíc kdysi štíhlý kluk sportovní postavy hodně ztloustl, snad po silných lécích. Stačili jsme prohodit jen pár slov a já se z nich stačil jen dozvědět, že z léčebny je nastálo propuštěný. Od té doby jsme se neviděli a to uplynulo nejméně patnáct let. Nevím tedy vůbec jestli Emil na Kladně stále bydlí, nebo se přestěhoval jinam, nebo je snad někde v léčebně. Ani o tom případném zbavení svéprávnosti jsem se nic nedozvěděl.
Jedno vím jistě. Já znal Emila z mládí jako normálního mladého kluka, navíc talentovaného fotbalistu. Možná že z něj beřkovická léčebna udělala někoho úplně jiného. Ale jsou to jen mé domněnky….
