Naše hlavní město bylo v období vrcholného středověku mnohem menší než dnes. Tvořilo ho pět částí-Pražský hrad, pod ním ležící Malá Strana, na druhém břehu Vltavy pak Staré a Nové Město /Nové Město pražské bylo postavené ale až za vlády Karla IV.někdy v polovině 14. století/ a pražská pevnost Vyšehrad.
Za pevné kamenné hradby se Praha schovala až za vlády druhého dědičného českého krále Václava I. Stalo se tak někdy v letech 1235-1245, tedy v časech strachu z hrozícího vpádu Mongolů. Péči o uskutečnění velmi nákladného a technicky náročného projektu svěřil král lokátorovi, svému pozdějšímu mincmistrovi Eberhardovi. Hradby vyrostly jen na pravém břehu Vltavy , kde bylo nejhustší osídlení. Z jedné strany chránil město meandr řeky, z druhé jakýsi půlprsten dvojité kamenné zdi. Před vnější nižší hradbou byl ještě vodní příkop a mohutný sypaný val. Mezi vnější a vnitřní hradbou vznikla široká ulice, po které mohly jezdit i povozy. Tento takzvaný parkán představoval hlavní obrannou linii.
Některé osady a usedlosti se tehdy do pražských hradeb nevešly a zústaly nechráněné. Zástavba tzv. Mezihradí /prostoru mezi Pražským hradem a Vyšehradem/ byla tehdy už poměrně hustá, ne však souvislá. Na druhé straně ohradily hradby i některé nezastavěné plochy. Tak na největším volném prostranství při nově zbudovaném kostele svatého Havla založil lokátor Eberhard takzvané Havelské město, budované podle moderní koncepce na pravoúhlém geometrickém půdorysu. Vzniklo podle jednotného plánu kolem obdélného náměstí , s rovnými ulicemi.
