,,Jenom ne strach, jen žádný strach.
Takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach,
co mi tu zahrajeme, až přijde čas, až přijde čas.
Kůn bronzový, kůn Václavův se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal.
Myslete na chorál malověrní, myslete na chorál.“
I druhou část svého článku začínám verši Františka Halase ze sbírky ,,Torzo naděje“. Jen bych chtěl vysvětlit laikům dva výrazy. Fuga je bouřlivá mohutná hudební skladba, která má v básni představovat mohutný ozbrojený boj proti německé okupaci. Co se týče chorálu, odborníci tento výraz vysvětlují dvěma způsoby. Bud má jít o duchovní písen ,,Svatý Václave“, nebo o známý husitský chorál ,,Ktož sú Boží bojovníci“.
Ve druhé části svého článku o Mnichovské zradě bych se chtěl zaměřit na zásadní otázku: ,,Mohli a měli jsme se německé agresi koncem září bránit? Jednoznačná odpověd na ni není jednoduchá. Pravda měli jsme poměrně kvalitní armádu se slušnou výzbrojí. Měli jsme i kvalitní opevnění s množstvím malých železobetonových bunkrů i několik velkých železobetonových pevností/například ,,Hanička“, nebo ,,Dobrošov“/. Jenomže díky početné německé menšině v někdejším Československu byla téměř třetina našich vojáků německé národnosti. Nebylo tedy jasné, na kterou stranu v případném konfliktu s hitlerovským Německem se tito vojáci postaví.
Již od poloviny 30. let dvacátého století jsme též měli uzavřené spojenecké smlouvy s Francií /a tím i nepřímo s Anglií/ a Sovětským svazem. Jenže Francie/a tím i Anglie/ svou smlouvu nedodržela a nechala naši republiku napospas Hitlerovi. Pomoc Sovětského svazu byla spíše iluzorní, protože byla vázána na pomoc Francie. Sovětský svaz byl sice ochoten pomoci i bez Francie, ale neměl s naší republikou nikde společnou hranici. Nejvýchodnější část naší republiky , kterou byla tzv. Podkarpatská Rus hraničila tehdy nikoli se Sovětským svazem, ale s Madarskem a Rumunskem. Tyto země naopak patřily k Hitlerovým spojencům. Případná sovětská pomoc by musela přejít přes Rumunsko, což by se neobešlo bez problémů.
Smutné také je že další dva naši bezprostřední sousedé využili Mnichovské krize a požadovaly na Československu též územní zisky. Polsko zatoužilo po nerostně bohatém Těšínsku a Madarsko zase po celé Podkarpatské Rusi. Navíc na začátku jara osmatřicátého roku si Hitler ke své ,,říši“ připojil bez boje takzvaným anšlusem Rakousko a hranice s ním byla zcela nechráněna. Nepřátelé nás obklopovali tak ze všech stran. Bylo možno se za takovéto situace bránit? Ač někteří politici/především komunisté/ tvrdili, že ano, naše situace byla prakticky beznadějná. Kdyby Francie a Sovětský svaz do napjaté situace zasáhly, mohla naše pozice vypadat jinak. Ale Francie zradila a pomoc odmítla. Sovětský svaz bez ní pomoci nemohl. Německá armáda byla mnohonásobně početnější a lépe vyzbrojená, navíc velké množství Němců bylo součástí naší armády. Bez svých potencionálních spojenců zústali Čechoslováci sami proti mnohonásobné přesile. Není to jen můj názor, že za těchto okolností by byla případná válka s Německem/podporovaným Polskem i Madarskem/ vyloženou sebevraždou. Prezidentu Benešovi i československé vládě bylo vytýkáno, že sudetoněmmecké pohraničí nechali vyklidit bez boje. Když se na to podívám vlastníma laickýma očima, oni ale nemohli jinak. Hned začátkem října roku 1938 byla velká většina sudetských Čechů z pohraničních oblastí vystěhována/mnozí odešli sami dobrovolně/ a oblast Sudet byla připojena k Německu. Mnozí to vytýkali prazidentu Benešovi a československé vládě, že jsme se Němcům předáním Sudet podrobili. Já bych viděl vinu spíše na straně Francie, která ohavně zradila. S její vojenskou pomocí a tím i pomocí Anglie a Sovětského svazu jsme se opravdu bránit mohli. Bez této pomoci naší republice nezbývalo nic jiného než hitlerovskému Německu ustoupit a tím se vyhnout případnému krveprolití. Naštěstí o necelých 7 let později bylo všemu úplně jinak a zcela opačně….
