Byly mi tehdy pouhé čtyři roky. Přesto se na pochmurnou událost pamatuji. Vždyt tanky a obrněná vozidla projížděly v koloně po silnici přímo před našimi okny. Co mám na mysli? Násilný vstup vojsk tzv. Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa dne 21. srpna /přesněji již v noci z 20. na 21. srpna/ v roce 1968. V tomto měsíci si připomeneme 57. výročí.
Trochu mi mrzí , že toto násilné vniknutí do naší republiky je často přičítáno pouze vojákům někdejšího Sovětského svazu, především Rusům. Jejich vůdčí postavení při invazi sice nelze popřít, ale násilného vpádu se účastnili též vojáci z Polska, Madarska, Bulharska i někdejší Německé demokratické republiky. V rámci Varšavské smlouvy odmítlo účast pouze Rumunsko. A odnést to mají jen Sověti, kteří v roce 1945 naši vlast naopak za cenu mnohamilionových obětí osvobodili od jiné okupace-té německé, která byla mnohem tvrdší a drsnější.
Proč ale k násilnému vniknutí cizích vojsk na naše území vlastě došlo? V tehdejším Československu vyrostla nová už poválečná generace, která nepamatovala hrůzy německé okupace z let 1939-1945. Nezažila masové vraždění, popravy ani deportace do koncentračních táborů. Naopak nová generace projevovala zájem o materielní I konzumní hodnoty typické pro západní společnost , kterou obdivovala a snažila se jí aspon přiblížit. Mám na mysli svobodné cestování, luxusní auta i chaty , poznávání moderní západní hudby a literatury, ale i uvolnění tisku a volný pohyb myšlenek. Počet těch, kteří si tuto diferenciaci zájmů uvědomovali, rostl i mezi členy a funkcionáři Komunistické strany.
Došlo k významným změnám v samotné vládě. Hned na začátku roku 1968 byl postupně odstraněn konzervativní komunista Antonín Novotný z funkcí generálního tajemníka KSČ i prezidenta republiky. Ve funkci generálního tajemníka ho nahradil pravicově zaměřený komunista Alexander Dubček, ve funkci prezidenta pak umírněný Ludvík Svoboda. V důležitých funkcích předsedy vlády i národního shromáždění se objevili též pravičáci Oldřich Černík a Josef Smrkovský. Oba byli sice také komunisté, ale tolerovali nastalou společenskou situaci i časté mediální útoky proti Sovětskému svazu. Mohli si tohle Sověti, kteří v roce 1945 naši zemi za cenu ohromných obětí osvobodili nechat líbit? Nejprve došlo k několika jednáním mezi sovětskou a naší novou vládou. Ta naše sice slibovala zlepšení poměrů, ale vyhrocená situace se nezměnila.
Až přišel 21. srpen a cizí vojska jsme měli v republice. Vojenská obrana z naší strany nebyla možná. Někde se patrně oboustraně střílelo/u nás na Kladně určitě ne-to bych si také pamatoval/. Důležitější bylo, že naši přední pravicoví vládní činitelé jako Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel i někteří další byli násilně odvlečeni do Moskvy, kde byli nuceni se ze svého postoje k problému- příklonu naší společnosti směrem doprava zodpovídat před samotným nejvyšším sovětským představitelem Leonidem Iljičem Brežněvem. Jednání mezi naší a sovětskou vládou se protáhla na několik dní. Třebaže zpočátku naši představitelé tvrdili , že na sovětské požadavky nepřistoupí a tzv. Moskevské protokoly nepodepíší, nakonec podepsali všichni, s jedinou vyjímkou. Tou vyjímkou byl jako politik méně významný František Kriegel. Ten jediný sovětskému nátlaku odolal. Po podpisu protokolů byli všichni naši vládní představitelé /včetně Kriegela/ nejen propuštěni , ale vrátili se do Československa a dočasně dokonce zústali ve svých funkcích. Teprve o několik měsíců později byli všichni pravičáci z vlády odstraněni, vyloučeni z Komunistické strany a různými způsoby snad i perzekuováni. Vyloženě ,,za mřížemi“ však neskončil nikdo z nich. Začalo období takzvané normalizace a společenská situace se začala vracet do starých poměrů.
Jedno však Sověti nesplnili. Jejich vojáci z Československa neodešli a třebaže zde neprováděli žádné násilnosti, zůstali v někdejší republice až do dob takzvané Samatové revoluce i krátce po ní. Poslední sovětští vojáci opustili naši republiku až na začátku 90. let minulého století.
Když se zamyslím nad tím, zda se v roce 1968 jednalo o okupaci mám smíšené pocity. Okupace to do jisté míry samozřejmě byla. S tou německou v letech 1939-1945 je však nesrovnatelná…..
