Pražskou defenrstrací v květnu roku 1618 začala vlastně první fáze třicetileté války. Defenestrace byla začátkem českého povstání, které bylo jakousi zpola soukromou pří panstva. Avšak její katastrofální důsledky pak osudově dolehly na celý český národ. Osudné prohře v bitvě na Bílé hoře nepředcházelo nějaké heroické vzepětí sil. Rebelové sice mířili za vysokými a riskantními cíli, jenže chyba byla v tom, že si přáli zvítězit co nejlevněji. Od počátku zkoušeli přenést tíhu zápasu na jiné. Tak na všech stranách škemrali o pomoc v iluzorním očekávání, že cizina bude v jejich věci obětavější než oni sami. Zákonitě se dostavilo rozčarování. Sympatií se sice povstalcům dostalo dost, ale konkrétní vojenské a finanční pomoci pramálo.
Převaha habsburského tábora byla po prvních počátečních nezdarech z měsíce na měsíc očividnější.Přesto to stavovské vzbouřence nepřimělo, aby otevřeli měšce a vložili do války maximum vlastních zdrojů. Že feudálové i měštané peníze měli, ukázalo se vzápětí po bělohorském fiasku . Plundrující žoldnéři nejen vítězné ale i poražené strany vynosili jen z pražských paláců poklady , jejichž hodnota několikanásobně převyšovala české válečné dluhy. I sama bitva před branami Prahy měla absurdní rysy: povstalci nechali rozhodnutí svého sporu s Habsburky na nezaplacené dávno demoralizované cizí armádě. Samotných Čechů mohla být ve vojsku sotva čtvrtina. Cizím žoldnéřům šlo o žold , na hlubší podstatě konfliktu jim nezáleželo. Problém byl v tom , že většina stavovských pluků peníze dávno neviděla , slyšela jen kolovrátek planých slibů. Proč by profesionální voják nasazoval krk zdarma? Tak otrlý zas nebyl.
A tak zhnusená , rozložená armáda českých stavů vydala své výhodné strategické postavení lacino a z části téměř zadarmo a bez boje. Vítězové prý měli pouhých 250 padlých.
Porážka v bitvě z vojenskkého hlediska celkem podřadné byla sabotáží námezdního vojska , které takovou akcí odporu navíc dlouho vyhrožovalo. Co však následovalo nezavinili už cizí, na české všci nezainterasovaní žoldnéři, ale představitelé povstaleckého centra s králem Fridrichem Falckým v čele. Takzvaná Válka česká a především samotná bitva na Bílé hoře byla tragikomickou, panoptikální přehlídkou neprozíravosti, zbrklosti, ustrašenosti i naivity.Samozřejmě také velmi přízemního egoismu. Teprve v extrémní situaci muži ,,nahoře“ obnažili před historií pravé rozměry ducha i charakterů.
