Jak již bylo řečeno měly obě strany před samotnou bitvou na Bílé hoře své výhody i nevýhody. Císařské vojsko bylo o něco početnější, hlavně však řádně placené. Stavovská generalita si zase pochvalovala své mohem lepší postavení na návrší Bílé hory. Jeden z jejích hlavních velitelů generál Thurn dokonce prý prohlásil: ,,Kdybychom měli pole nejpříhodnější šikovat, nikde by se to lépe nehodilo než zde.“ Bitvu na Bílé hoře považovali stavovští za předem vyhranou.. Tak byli sebejistí, že svá vojska nechali ještě v klidu poobědvat./Zimní král Fridrich Falcký v době bitvy hodoval s Angličany na Hradě, mimo ležení./ A krátce po poledni to začalo….
Nepřítel musel vyrazit jako první a zdolat poměrně strmý kopec. Takový zpomalený útok se dal zastavit hustou palebnou clonou. Šlo o to vystihnout pravý okamžik. Poté by do prolomených císařských řad zaútočila stavovská jízda a nepřítele zahnala. Manévr načrtnutý jako podle válečnické příručky však dopadl jinak. Trvalo to jenn chvilku. Císařská armáda se přehnala bělohorskou plání, aniž ji stavovské vojsko dokázsalo klást vážnější odpor. Přes dvacet tisíc stavovských vojáků se rozuteklo, mnohým oddílům stačilo vidět prchat jednotky z prvního sledu a přidaly se , aniž by vůbec zasáhly do boje. Veškeré rozkazy se míjely účinkem, takže ze stavovské armády se stalo neovladatelné těleso.Hloučky stavovských bojovníků zápasily na vlastní pěst. Nebránily Prahu, stavovskou armádu ani krále Fridricha Falckého , ale chránily si holé krky.
Zmatek na dlouhé bitevní čáře korunovala uherská jízda . Rozjela se zprvu k útoku, ale polští kozáci ji snadno obrátili o stoosmdesát stupnů. Prodrala se při útěku napříč polem jako zvěstovatel pohromy. A kdekdo rozuměl-zachran se, jak můžeš.
Byly řídké vyjímky. Uprostřed horké linie se pokoušel situaci spasit jedenadvacetiletý syn vrchního velitele neohrožený princ Anhalt. V čele stavovské jízdy zaútočil proti přesile španělských kyrysníků. Vedl lehké jezdectvo proti těžkému. Potřeboval však okamžitou podporu proti přesile. Jeho otec generalissimus Anhalt starší mu neuměl nebo nemohl pomoci. Sledoval řež syna s přesilou zdáli a když viděl že synovi vypadla z ruky korouhvička , selhaly mu nervy. Bez ohledu na důstojnickou čest opustil své stanoviště a ponechal krvácející armádu napospas nnepříteli.
To už byli na útěku i další generálové. V téže době se na levém křídle , u zdi obory Hvězda bil moravský pluk./Jeho členy však nebyli rodilí Moravané, ale cizinci zaplacení z peněz moravských stavů/. Ti se bili až do úplného konce. Nemohli totiž jinak, protože nebylo kam ustoupit. Do čítanek se později dostala falešná legenda o statečnosti ,,Moravanů“, kteří se bili do úplného konce.
Samotná bitva na Bílé hoře byla nakonec krátká a pro stavovské vojsko ostudná.
Related Posts
