Není to tak dlouho, kdy jsem cestoval autobusem z Libušína do Kladna. Bylo to brzy odpoledne a proto byl autobus silně přeplněný zejména dětmi školního věku. Nebyli to ale jen školáci, kteří tímto autbusem cestovali. Ve voze byla i řada jiných lidí, včetně cestujících jistě důchodového věku i učitelů těch dětí a jejich pedagogických asistentů. Zarazilo mě, že žáci seděli, snad všichni si hráli na mobilu své pochybné hry a dospělí včetně důchodců stáli. Z Libušína do Kladna to není daleko, jen několik kilometrů, ale přesto stát v narvaném autobuse nebylo nic příjemného. Ještě více mě udivilo, že žáci si pohodlně seděli a hráli, tak jejich pedagogové se ve stoje na sebe doslova tlačili. A učitelé i jejich asistenti to brali jako samozřejmost.
Jedna žákyně dokonce měla dokonce tu drzost, že druhé místo na dvojsedačce kde sama seděla ,,obsadila“ svým batohem. A co na to pedagogové, kteří se na sebe navzájem mačkali? Brali to patrně jako samozřejmost a nikdo z nich neřekl sedícím žákům ani slovo. Ve mě se aspon všechno bouřilo, protože já ve vzdálenější minulosti jsem též pracoval jako pedagog. Někdy s jistou nostalgií vzpomínám na léta svého působení u mládeže at již v roli učitele, nebo vychovatele. V současné době ze zdravotních důvodů pedagoga dělat nemohu. Dobře beru to a těžko s tím mohu něco dělat. Ale v tom autobuse jsem si uvědomil jedno. Za mě by k situaci kdy žáci si pohodlně sedí na sedadlech, zatímco dospělí, stojí a mačkají se na sebe a to včetně lidí již pokročilejšího věku, dojít nemohlo. Vzpomínám si jak v době, kdy jsem sám ,,kantoroval“ jsem ještě před nástupem do autobusu upozornoval své svěřence, aby každého starého člověka okamžitě pustili sednout. A oni to také dělali a nejen proto, že kdyby neuposlechli mého příkazu, ohodnotil bych je potrestáním. A současní pedagogové? Ti na fakt, že jejich svěřenci si v dopravních prostředcích pohodlně sedí, zatímco i staří lidé se na sebe navzájem ve stoje mačkají berou jako samozřejmost. Napadá mě jedna věc. K čemu vlastně jsou dnešní učitelé i jejich pedagogičtí asistenti, když takovou situaci, kterou jsem zažil v autobuse nijak neřeší a berou ji patrně jako samozřejmou.
V současné pedagogice mě ,,drtí“ ještě jedna věc. Učitelé mají na starost třeba pouhou desítku dětí a už k tomu potřebují druhého pedagoga a přesto mnohé situace nezvládají. Něco podobného za časů mé práce s dětmi nebylo možné. Pamatuji se na svou poslední pedagogickou práci učitele před onemocněním. Učil jsem tehdy na druhém stupni základní školy v Praze a téměř každý den jsem po vyučování chodil hrát s chlapci do nedaleké Stromovky fotbal a to bez nároku na jakoukoli finanční odměnu dobrovolně a zadarmo. A na starost jsem měl přitom třeba 40 chlapců v pubertálním věku a byl na ně úplně sám. Tehdy žádní asistenti pedagoga neexistovali. Současné učitele i jejich asistenty asi více zajímá finanční ohodnocení než samotná práce s dětmi. A nemohu závěrem jinak ,než nepoložit otázku z nadpisu mého článku ,,K čemu vlastně jsou současní pedagogové i jejich asistenti…..“
Related Posts
