Ivan Sergejevič Turgeněv se bezpochyby řadí mezi velikány ruské klasické literatury.Nepatří sice k mým oblíbeným básníkům Lermontovovi a Puškinovi, o kterých jsem psal ve svých minulých pracích. Jeho doménou nebyla poezie, ale proza. V jeho případě se však jedná o prozu zcela mimořádnou, ve které je vždy hodně lyrických vyjádření a lyriky vůbec.Hlavní síla jeho talentu nespočívala v nějaké mimořádné myšlenkové hloubce jako u jeho téměř současníků Dostojevského a Tolstého, ale v bezelstné bezprostřednosti, čistotě pohledu, v umění dobře se dívat a dobře naslouchat.
,,Nikdy jsem si nic nevymýšlel…Dařilo se mi jen to, co jsem bral ze skutečnosti, z faktů, které jsem znal.“ přiznává ostatně sám.
To ovšem neznamená, že Turgeněv patřil k prostoduchým obkreslovatelům skutečnosti, nebo poddajným vyznavačům veškeré reality.Naopak, vždy se snažil všímat i bolestných stránek lidského života, nepřehlížet společenské nesrovnalosti sociální křivdy, existenci zmařených a nenaplněných osudů, individuálních i hromadných lidských katastrof. Jenomže jejich líčení u něho obvykle nepřerůstají v otřesné tragedie a kruté obžaloby, ale vyústují do smírně laděných, melancholicky harmonizujících poloh. Kritické bývají jen nepřímo, svým zcela střízlivým a nezaujatě věcným podáváním událostí. Příčinou však nebyla jen Turgeněvova povahová měkkost,záliba ve středních polohách, v jistém smyslu i částečný strach před velkými slovy a gesty, nebo celoživotní náklonnost k politickému a názorovému liberalismu. Neméně důležitá u něho byla i potřeba soladu a krásy ve věcech i v lidech, snaha vše pochopit a všemu porozumět a zejména pak nehlučná, o to však vroucnější víra v přirozenou dobrou podstatu člověka i světa.Typický pro Turgeněva byl i jeho vytříbený smysl pro poezii přírody a milostného citu. Především tyto vlastnosti mu vynesly pověst ,,největšího romantika mezi ruskými realisty“.
Related Posts
