Stíny

Venku zuří bouře, okenní tabule bičuje déšť a ve mě je stejný neklid, jako tam venku. Stromy se prohýbají podnápory větru a v mém nitru se prohánějí stíny. Stíny minulosti, které mě stále pronásledují, jako neúnavný hlavolam. Hlavolam, který nemůžu rozluštit a tudíž ani pochopit. Ptát se proč? To mě k vysvětlení nedovede. Je to jako kolotoč, ze kterého nejde vystoupit. Jako rozlité pití,  které utírám pořád dokola. Jak už jít konečně dále? Jak se posunout vpřed, když mě k minulosti poutá tak velký cit, kde bylo srdce? Kam jsem dala všechno i svojí sebeúctu? Zůstalo v minulosti? V bolesti? To určitě ne. Je se mnou stále i přes jizvy ,které jsem mu způsobila. Jen je zraněné, bolavé a zavřené. Stále se bojí, stále je nejisté a vystrašené. Nedůvěřivé. Protože kdyby neuvěřilo lžím, není teď ztrápené. Odpovědi jsou vlastně ukryty v otázkách. Musím sestoupit a každou  vrstvu postupně pročistit, tak jako déšť pročisti vzduch venku, tak pustit onu očistnou sílu dovnitř, jako když otevřu okna svého vnitřního chrámu a vpustim čerstvý vánek. Protože, když otevřu okna může dovnitř proniknout i paprsek slunce a přinést sebou naději na lepší zitřky. A tak se snažím, zas a znovu, dokud se  kolotoč nezastavi a já v klidu budu moci vystoupit a udělat krok vpřed. Protože jak ho jednou udělám, cesta se sama ukáže a dveře za minulostí se zavřou. Je to jako  temný tunel na jehož konci vidím světlo ,nebo jako zářící plamen svíčky v temné noci, který ukazuje kam jít. Je to jako pochodně, které kdysi bývali u každých dveří. Jen je otevřít a podívat se, co je uvnitř. Najít odvahu a hlavně si důvěřovat a neotáčet se zpět.Pak bude cesta správná a krok stále jistější. A na jeho konci  je duha, protože budu znovu schopna spatřit barvitost života.