Vyrážím opět na svou každodenní procházku. Mé kroky mě dnes ale vedou jinam, než ještě donedávna. Cestou, kterou ještě neznám. Vím o ní, ale nikdy jsem po ní nešla. Rozhlížím se kolem, je tu moc hezky. K mým uším doléhá šumění potoka. Cesta vede lesíkem a vysoké stromy skýtají příjemný stín v tom teplém dni. Nikdo za mnou ani přede mnou a já se zachvěji…možná strachem, nebo neznámým místem. Kam dojdu? Kam to vede ptám se sama sebe. Na chvíli se zarazím a rozmýšlím se, zda se neotočit a vrátit se zpět. Zvědavost a možná i trocha vzrušení mě ale přiměje pokračovat. Zhruba po půl kilometru v zátočině objevím po levé straně úzkou lávku. Co tam asi je? Kam to vede? Váhavým krokem po ní přejdu a přede mnou se rozprostře krásné údolí malého rybníka, schovaného v hustém rákosí a ostrůvkem se stromy v pozadí. Tají se mi dech při té podívané. Připadám si najednou, jako v nějaké pohádce. Jsem nadšená. Jak je možné, že jsem o tomhle místě nevěděla? Ptám se sama sebe.
Chvíli se jen tak dívám na hladinu rybníka. Je klidná a tichá. Ale v mém nitru to tak není. Možná proto mě tato cesta volala, protože potřebuju znovu nalézti určitou rovnováhu ve svém životě. Mé oči se najednou zahalí závojem slz. Co se to děje? Ptám se a najednou zatoužím dostat se na ten ostrov v pozadí. Utéci od všeho, od všech a zůstat tam dokud nepřejde ta bolest, ta zrada, to utrpení, které mě uvnitř svírá. Chci se očistit od těch emocí, pocitů, které se ve mě perou a berou teď tolik energie. Uklidnit ten chaos a zmatek v sobě. Nechat to rozplynout na hladině rybníka. A najednou mi to dojde. Slzy pomalu mizí a já začínám vidět jasněji, nejen obraz před sebou, ale i obraz vnitřní. Slunce opět vystoupí a rozežene mraky, které zahalovali mojí jasnou mysl a na mé tváři se rozprostře úsměv. Ano to je ono, říkám si. Proto jsem potřebovala spatřit toto krásné a klidné místo. Proto mě mé kroky dovedli až sem. Dívám se dál na hladinu, do mého nitra pomalu vchází klid a prostoupí mě ticho. Myšlenky, chaos. Vše je pryč, a já si najednou umím říct, zase bude dobře, vím to. Do srdce vstoupí naděje a víra v lepší zítřky. Protože pokud člověk neztrácí naději, dokáže zase vstát a bojovat o své místo pod sluncem. Pokud člověk zakoření v sobě, dokáže vyrůst jako ty stromy kolem nás.
