S Kamilem Šindelem jsem se opakovaně potkával v době zhruba před třiceti lety, kdy mě v beřkovické léčebně krátkodobě přibližně dva týdny hospitalizovali i několikrát za rok . Setkával jsem se tam tenkrát většinou se stále stejnými lidmi a mezi nimi také měl i dobré kamarády. A na příjmovém oddělení-pavilonu 1 jsem jich měl hodně. Patřil mezi ně určitě i Kamil Šindel, kluk o více než pět let mladší než já, kterému bylo tenkrát kolem pětadvaceti let. Kamil byl v té době stejně jako já ,,stálým zákazníkem“ beřkovické jedničky a jeho hospitalizace se stále opakovaly. Na rozdíl ode mě měl smůlu v tom, že neměl kde bydlet a když byl z léčebny propuštěn, bud své bezdomovectví přežíval u různých pochybných existencí, nebo živořil po nádražích, sklepích, nebo dokonce i kanálech. Pamatuji se na jeden společný pobyt, kdy Kamila přivezla do Beřkovic sanitka v doslova dezolátním stavu. Byl hrozně špinavý a silně zapáchal, na sobě měl nějaké bezdomovecké hadry, které snad vytáhl někde z popelnice. Dřív než ho lékařka vyšetřila, musely ho sestřičky vykoupat. Těžko tento fakt odsuzovat, když Kamil neměl žádné bydlení a živořil na ulici. Přitom při pobytech v léčebně hygienu bez sebemenších problémů dodržoval a denně se koupal.
Povahově byl Kamil hrozně hodný kluk. Neublížil by mouše, nikdy se u něj neprojevovaly sebemenší známky nějaké agresivity, dokonce ani slovní. Životní smůlu měl Kamil v tom, že neměl bydlení ani příbuzné, kteří by ho vzali k sobě. Naopak zase životní štěstí v tom, že to byl zejména v obličeji mimořádně pohledný mladý kluk. Dlouhé a husté, mírně zvlněné kaštanové vlasy a upřímné oči, ze kterých vyloženě vyzařovala něha a dobré srdce, jakoby odrážely i celou Kamilovu osobnost. On skutečně i byl svou povahou hodný a citlivý. I když vlastně nic neměl, pro ostatní by se rozdal. I o poslední cigaretu byl ochoten se rozdělit na půl. A kamaráda by nikdy a v ničem nedokázal podrazit , dokonce ani pomluvit.
Právě díky tomu svému vyloženě hekému obličeji s něžnýma očima byl v léčebně vždy idolem dívek a žen. Ani se nemusel snažit nějakou ,,sbalit“, protože ony obvykle ,,balily“ jeho. Škoda, že se k nějaké ze svých četných beřkovických lásek nikdy nenastěhoval a následně nebydlel. Mohl pak skončit jinak. Takhle, když se jeho hospitalizace ustavičně opakovaly /ještě častěji než u mě/ a navíc ho vždy do Beřkovic přivezla sanitka v extrémně zbědovaném stavu, musel zákonitě skončit tak, jak nakonec skončil. Lékařům v jeho případě došla trpělivost a nakonec ho nechali zbavit svéprávnosti s odúvodněním , že nedokáže žít na svobodě mezi ,,normálními lidmi“ a navíc je svým způsobem života sám sobě nebezpečný. Přitom toho vyloženě pohledného mladého kluka, na kterého ženy letěly, zbavovali svéprávnosti ve věku kdy mu ještě ani nebylo celých třicet let.
S Kamilem jsem naposled mluvil nikoli na pavilonu -jedničce , kde jme to společně ,,táhli“ několikrát, ale za docela jiné situace. Mě tehdy bylo něco přes pětatřicet let, Kamilovi méně. To už byl zbavený svéprávnosti. Nesl to těžce. Mohli jsme spolu tenkrát hovořit jen přez mříže okna uzavřeného odděkení, kde Kamil momentálně pobýval, zatímco já byl jen v beřkovické léčebně na kole na návštěvě svých beřkovických kamarádů. A k těm Kamil rozhodně patřil. Od našeho posledního rozhovoru uběhly již více než dvě desetiletí. Já už do beřkovické léčebny dlouho nechodím a tak vůbec nevím jak Kamil, tehdy ten pohledný mladý člověk nakonec skončil…
