O tom, že prostředí v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích bylo zejména před listopadem 89 drsné a po listopadu, když se časem změnil název na Psychiatrickou nemocnici se jen o málo zlepšilo jsem už psal hodněkrát. A přece jen jedno oddělení po listopadu se z tohoto nepříjemného prostředí tak trochu vymikalo. Byl to pavilon číslo 9, který byl určen jen pro lehčí případy. Ten byl podstatně lépe zařízený, byli v něm hospitalizováni muži i ženy společně a hlavně byl po celý den/kromě nočních hodin/ otevřený a pacienti si mimo povinný program mohli svobodně jít kam chtěli.
Žel na tomto oddělení jsem byl hospitalizován za celou svou bohatou hospitalizační kariéru jen párkrát. Bylo to ovšem i mou vinou, protože každý pacient musel nejprve projít příjmovým přísně uzavřeným oddělením a teprve, když se uvolnilo místo na otevřené ,,devítce“ mohl být přeložen. Čekání na takové přeložení bylo ale nevyzpytatelné. I když mě vždy řadili mezi lehčí pacienty, na přeložení jsem mohl čekat třeba pár dní, ale třeba také měsíc. A protože jsem obvykle z léčebny odcházel už asi po dvou týdnech, překladu na devítku jsem se dočkal jen málokdy.
Při jednom pobytu na otevřené devítce jsem poznal pacientku Petru. Byla o několik let mladší než já a hlavně byla také z Kladna. Hned mě zaujala a vůbec ne tím, že právě studovala vysokou školu, už ani nevím jakou, ale hlavně svým příjemným vzhledem a povahou. Byla hezká, hodná, citlivá i skromná. Brzy jsem také poznal, že je i silně věřící. Moc toho nenamluvila, ale když už se více rozpovídala, bylo to o její víře a o Bohu. Nevadilo mi to, protože svým způsobem jsem také věřící, i když hodně umírněně. Ona naopak svou víru často přeháněla až téměř k fanatizmu. Snad právě tohle bylo příčinou jejích psychických problémů. Pobyl jsem tenkrát na devítce na mě nezvykle dlouho, snad tři, nebo dokonce čtyři týdny. Za tu dobu jsme se s Petrou sblížili. Nijak jsem jí její víru neovlivnoval, i když jsem sám cítil, že je přehnaná a může jí přivádět až k depresím.
Dokonce jsme spolu chodili na procházky a debatovali o Bohu. Snažil jsem se ani slůvkem jí nedat najevo, že svou víru přehání a proto jsme si vzájemně rozuměli.
Samozřejmě k ničemu intimnějšímu mezi námi nedošlo. Ani to dost dobře nešlo, protože Petra byla úplně jiná než dívky jejího věku a snad byla ještě v téměř pětadvacetti letech stále panna. Mě to ale spíš vyhovovalo.
Ještě v léčebně jsme si vzájemně vyměnili adresy a slíbili si, že se po propuštění budeme kamarádit a stýkat. Ostatně bydlela ve stejném městě a tak to nevypadalo nijak složitě.
Pak nás oba téměř ve stejné době propustili.
Po propuštění jsme se několikrát setkali u nás na Kladně, ale pořád šlo jen o kamarádský vztah. Nebudu si nic nalhávat, Petra se mi líbila vzhledem i povahou a toužil jsem po silnějším citovém vztahu. Využil jsem proto její víry a pozval ji na výlet k mému oblíbenému místu-lesní kapličce se studánkou u potoka Žlábku, která je pro věřící poutním místem. Z Kladna je to 11 kilometrů daleko a do té doby i potom jsem tam byl už nesčetněkrát. Petra souhlasila a na Žlábek se se mnou vydala. Problém byl ovšem v tom, že vůbec nebyla zvyklá na pěší chůzi a jen trochu větší fyzickou námahu. Pro mě je nějakých 11 kiláků prkotina a dokážu tuhle vzdálenost i bez problémů uběhnout, natož ujít. Ale pro Petru, nezvyklou trochu větší námaze to znamenalo jít až na vrchol svých sil.
Na Žlábek ke kapličce ještě jakž takž došla, ale byla na konci sil a nemohla dál.
Co dělat v takové situaci? Byli jsme uprostřed lesa a nejbližší dopravní prostředek, který by nás dopravil zpátky na Kladno je kilometry daleko. Naštěstí znám dokonale okolí Kladna a věděl jsem, že nejbližší zastávka autobusu je v osadě Nouzov, vzdálené asi 5 kilometrů. Nezbývalo nic jiného, než si Petru hodit na záda./byla přibližně stejně velká, ale asi o něco těžší/ a odnést ji těch 5 kiláků na autobus. Přitom poslední dva kilometry byly do hodně strmého kopce. Vydržel jsem to tenkrát a Petru na zastávku donesl. Na Kladno jsme se vrátili autobusem. Už cestou se mnou naštvaná Petra skoro nemluvila, třebaže jsem jí nic ani slůvkem nevyčetl. A když jsem jí pak po několika dnech zkusil navštívit odmítla se se mnou vůbec bavit. Tak skončil jeden teprve vznikající citový vztah. Osobně mám po těch letech dodnes čisté svědomí. Petře jsem slovem neublížil, navíc jsem ji doslova odtáhl několik kiláků na nejbližší zastávku a vpořádku dopravil zpátky domů. Já, jen hodně umírněně věřící necítím žádnou vinu.
Co asi cítila tehdy Petra silně až přehnaně věřící?
