Honza Peták byl můj věkový vrstevník, snad o dva či tři roky mladší než já. V léčebně v Horních Beřkovicích jme to spolu ,,táhli“ hned na několika pavilonech vícekrát. Problém je v tom, že naposled to bylo v době, kdy nám oběma bylo mezi třicítkou a čtyřicítkou. Takže téměř pětadvacet let jsem ho neviděl a v současné době vůbec nevím, co je s ním, ani zda je ještě v Beřkovicích.
Honza byl zcela zbavený svéprávnosti už od mládí. Přitom kupodivu klidně svým vzděláním a inteligencí se mohl rovnat současným rádobymaturantům. Ale ty jeho pověstné ,,seky“ ho zbavily veškerých práv ještě v mladém věku. Honza totiž prováděl v beřkovické léčebně až neuvěřitelné kousky. Ten největší znám jen z jeho vyprávění. Ne, že bych s ním zrovna souhlasil, ale tenkrát jsem se mohl opravdu smíchy strhat. O co šlo? Honza měl zrovna volné samostatné vycházky/A to bylo opravdu v jen zcela vyjímečných případech./ a tak se mohl dostat k veřejné telefonní budce, která tenkrát přímo v areálu byla. A co neudělal? Zavolal na hasičskou stanici do asi 15 kilometrů vzdálené Roudnice nad Labem, že v beřkovické léčebně vypukl požár. A jeho telefonát musel být opravdu hodně věrohodný, protože hasiči do Beřkovic skutečně přijeli a to hned se třemi auty.
Za zvuku houkání sirén se náhle přímo v areálu objevila tři hasičská auta. Jen ten požár nikde.
Překvapení byli požárníci a ještě překvapenější vedení léčebny. Začalo vyšetřování, kdo hasiče zavolal. Honza byl ale svým způsobem charakter. Zkroušeně se přišoural ke skupince, která událost vyšetřovala s tím, že hasiče zavolal on, protože chtěl prý vědět jak jsou připraveni.
Co si na něm mohli vzít? Byl přece zcela zbavený svéprávnosti a tím pádem za své činy neodpovědný. Tenhle jeho ,,sek“, který samozřejmě přehnal znám jen z vyprávění, ale některé další jeho menší ,,seky“ jsem zažil osobně. Pověstné byly třeba jeho útěky z léčebny. Kuriozní na nich bylo, že vždy utíkal Honza/ i když neměl vlastně kam/ bez koruny v kapse a třeba v zimě jen v lehkém oblečení. Přesto vždy vydržel na útěku několik dní, než ho zpátky přivezla sanitka, nebo policisté. Pamatuji se, že jednou ho takto přivezli až odněkud ze severní Moravy, což byly stovky kilometrů. Jinak na oddělení s ním moc problémy nebyly. Honza byl ale veselá kopa. Jeho žertíky někdy sice připomínaly spíše černý humor, ale člověk se při nich nedokázal nesmát.
V areálu léčebny byl tenkrát kiosek, který měl jako soukromník nějaký pan Husák. Dodnes vzpomínám, jak jsme s Honzou vešli do kiosku a Honza místo obvyklého pozdravu řekl: ,,Nazdar Husáku, já jsem Brežněv.“ O majitele kiosku se pokoušely mdloby.
Společně s Honzou jsme na personál léčebny i některé pacienty skládali posměšné říkanky. A těch bylo bezpočet. Dnes s odstupem více než dvou desetiletí si pamatuji jen některé. Tak třeba na staniční sestru, která byla hodně při těle jsme složili: ,,Paní staniční to je masa fůra, na tu by platila odtučnovací kůra:“ , nebo na ošetřovatele Nedělu, který měl problémy s alkoholem a zažili jsme i situace, že přišel do služby a táhl z něj alkohol: ,,Radím vám dobře pane Neděla, chlastat v práci to se nedělá.“
Nešetřili jsme svými říkankami ani spolupacienty. Jedna říkanka na pacienta Fáberu byla dokonce založena na skutečné události. Milan Fábera jinak stálý ,,zákazník“ beřkovické léčebny byl zrovna na svobodě a potuloval se po Praze. Někde v centru Prahy si sedl do restaurace a ne zrovna s mírou tam popíjel. Problém byl v tom, že na zaplacení neměl ani korunu. Udělal docela slušnou útratu, než na to číšníci přišli. Ne, nezavolali na něj policisty, ale vysvlékli ho z jeho oblečení jen do slipů/i boty mu sebrali/ a takto ho vyhodili na ulici. Musel to být asi pohled, když si to už postarší pán s docela slušným bříškem štrádoval nejrušnějšími pražskými ulicemi jen ve slipech a ponožkách přímo na Václavák. Samozřejmě ho sbalila hned první policejní hlídka. Když policisté viděli, že je Milan zmatený a navíc opilý, odvezli ho do bohnické léčebny. A u mě s Honzou si za to vysloužil následující říkanku
,,Pan Fábera měl velký pech,
chytli ho v Praze ve slipech.
A když bláznil čím dál víc,
odvezli ho do Bohnic.“
Ještě zajímavější bylo, když ty naše říkanky Honza vykřikoval na oddělení. Jak se asi tvářila staniční, když o sobě slyšela že ,,je masa fůra, na kterou by platila odtučnovací kůra“. Já sám, ikdyž jsem říkanku třeba složil, jsem se ji neodvážil vykřikovat nahlas. Honza si ale žádné servítky nebral.
S Honzou Petákem jsme společně v Beřkovicích prolezli hned několik oddělení. Jediný rozdíl byl v tom, že já se do Beřkovic opakovaně vracel, zatímco on tam byl na stálo.
Mých společných zážitků s Honzou bylo tolik, že by to vydalo na humorný román.
Žel jen ten humor by byl často spíše černý….
