S Bédou Budinským jsme se sešli v Psychiatrické léčebně hned několikrát, obvykle na přijímacím oddělení číslo 1, kde mám také zdaleka nejvíce pobytů. Pojily nás hned dvě stejná fakta. Béda byl mým věkovým vrstevníkem jen asi o rok nebo dva starší než já a kromě toho byl Kladenákem a dokonce bydlel blízko mě. Znali jsme se dokonce dříve, i když spíše od vidění, než jsme se potkali v Beřkovicích na jednom oddělení. Žel o Bédovi už musím psát v minulém čase, protože před téměř deseti lety zemřel. Bylo mu tehdy něco málo přes padesát.
Béda byl od mládí toxikoman. Vím o něm, že si píchal pervitin a upadl do těžké závislosti. Kvůli toxikomanii opakovaně i seděl, snad kvůli nedovolené výrobě drog.
Béda Budinský ač díky fetování dokončil jen základní školu, byl přitom poměrně vzdělaný. A tím vůbec nemyslím chemickou výrobu drogy. Hodně se zajímal o historii druhé světové války, hlavně o oblast vojenského letectví té doby a v léčebně jsme o tomto tématu často diskutovali. I když historie letectví druhé světové války je částečně i mým koníčkem a nejsem snad v této oblasti žádný negramot, Béda mě v této oblasti předčil. Vzpomínám, jak jsme se vždy přeli, kdo byl nejlepším stíhacím esem druhé světové války. Já podle historických pramenů upřednostnoval Rusa Ivana Nikitiče Kožeduba s jeho 64 sestřely, Béda tvrdil, že největším esem byl německý major Hartmann, který mě na svém kontě přes 200 sestřelů. Já pak vždy oponoval tím, že Hartmann si připisoval sestřely celé letky, Béda to popíral. Nestalo se však nikdy, že bychom se kvůli rozdílným názorům pohádali. Na to byl Béda moc inteligentní i tolerantní. Jinak v letadlech druhé světové války se vyznal podstatně lépe než já.
Největší předností Bédi však nebylo válečné letectví. On, člověk,který už v mládí byl v těžké drogové závislosti a lékaři mu předpovídali, že se nedožije ani třicítky věku se ze své závislosti dokázal jako jeden z mála toxikomanů zcela vyléčit. Co na tom, že k tomu potřeboval větší množství hospitalizací v léčebně, když nad drogou nakonec zvítězil. A to dokonce tím způsobem, že jemu bývalému těžkému toxikomanovi po několika letech stoprocentní abstinence povolili vlastnit řidičský průkaz.
Když už jsme oba přestali do Beřkovic chodit na další hospitalizace, často jme se potkávali a vždy se k sobě hlásili. Bydlel v rodinném domě s rodiči hned vedle našeho sídliště. Kolem jejich domu jsem často chodil nakupovat a on zase venčit psa. Tak jsme se setkávali snad deset let poté, co jsme oba dali Beřkovicím sbohem. Žel už skoro deset let se potkávat nemůžeme, protože Béda je po smrti. I když s fetováním úplně přestal, měl už tak zdevastovaná játra, že na to nakonec dojel. Místo píchání drog začal hodně popíjet alkohol a ten samozřejmě játrům také škodí. Kuriozní je ,že v době, kdy pil a potkávali jsme se, jsem ho snad nikdy neviděl výrazněji opilého. Béda byl typem, který se neopíjí do němoty, ale zato pije denně. Sám mi říkal. že první pivo otevírá hned ráno po probuzení a celý den pak hladinu alkoholu mírně přikrmuje. Největší problém byl v tom, že v době pití měl už játra těžce poškozená někdejším fetováním a tím každodenním pitím si je jen dorazil. Ten věk třiceti let, kterých se podle prognoz lékařů měl dožít přesáhl o plná dvě desetiletí. Přesto umřít v padesáti letech je určitě brzy. Téměř současně s ním zemřeli i jeho rodiče a dům, ve kterém všichni společně bydleli byl najednou prázdný a začal chátrat. Pak ho někdo neznámý koupil a opravil.
Nakupovat kolem toho domu chodím pořád a vždy si vzpomenu na žel už nežijícího věkového vrstevníka, se kterým jsme si kdysi rozuměli.
