Míra Lahoda je stejně jako řada dalších psychiatrických pacientů spojen s mým nejdelším pobytem v beřkovické léčebně.
Míra, muž středního věku, mohlo mu být tehdy necelých čtyřicet byl zcela unikátní případ. Nebyl sice typickým notorickým alkoholikem /To by se léčil na protialkoholním oddělení/, rozhodně nepil denně, jako klasičtí alkoholici, ale občas se dokázal alkoholem zmastit doslova podobraz. Pak si dal třeba měsíc, nebo i dva úplný oraz od chlastu, ale poté se situace opakovala. Když chytil slinu, nebyl k udržení. Klidně zdrhnul z oddělení do vesnice do hospody, tam se namazal a řádil tak, že vedoucí podniku musel volat do léčebny, aby si pro něj někdo z personálu přišel.
Obvykle to byla některá ze sestřiček a já dodnes nechápu, jak se jí mohlo podařit dostat Míru z hospody do léčebny na oddělení. Po takovém výstupu ho obvykle primář na čas přeložil za trest z otevřeného oddělení na uzavřené. Za dva až tři týdny byl však Míra zpátky a nějaký čas zase sekal dobrotu, než chytil novou slinu. Když se to stalo, byl ochoten se napít všeho co bylo po ruce, včetně třeba ironu, jehož pití bylo tehdy pro Beřkovice typické. Pamatuji se jak jednou do sebe téměř na ex vyklopil velkou láhev ironu a za chvíli sebou praštil na podlahu přiotrávený alkoholem/iron je mnohoprocentní líh do modra zbarvený modrou skalicí/. Zůstal ležet na zemi, aniž by o sobě věděl a ještě se přiotrávený pomočil.
Jindy se nějakou flaškou tvrdého alkoholu opil hned ráno, ještě před snídaní a znovu byl úplně tuhý. Uložili jme ho tenkrát na jeho postel. Problém byl ale v tom, že zrovna ten den byla hned po snídani primářská vizita po pokojích. Ostatní pacienti při ní stáli v pozoru před svým lůžkem. Primář s bohatým doprovodem psychiatrů, psychologů i zdravotnického personálu všechny obcházel a vyptával na zdravotní stav. Když dorazil k Lahodově lůžku musel být v šoku. Míra leží na posteli, neví o sobě a ještě silně chrápe.
Stěží ho z opileckého spánku probrali. ,,Lahoda, já vás zavřu na uzavřené oddělení až budete černej!“ zasakroval primář na vrávorajícího Míru Lahodu. Míra se ve své opilosti jen připitoměle pousmál a poklepal primáře po rameni se slovy: ,,Jsi mluvka!“
Na uzavřeném oddělení pak samozřejmě skončil ale za dva týdny byl zpátky na otevřeném.
S Mírou jsem se nejvíce skamarádil díky fotbalu. On ho sice nikdy soutěžně nehrál, ale o to víc byl náruživým fanouškem. Fandil pražské Spartě a její zápasy silně a velmi emotivně prožíval. Jednou jsme s ostatními pacienty sledovali fotbal v televizi. Zrovna se hrálo pražské derby Sparta-Slavia. Míra samozřejmě silně prožívající zápas sledoval. Já dokážu derby také pěkně prožívat. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Já jsem Slávista.
Což o to ty naše rozdílné barvy jsme znali oba už déle a občas se kvůli nim trochu hecovali. To bylo ovšem jen ze srandy. Ted při tom televizním zápase však začalo jít do tuhého. Slavia se dostala do vedení a já začal až přehnaně jásat. Zarytý Spartan Míra se na mě málem vrhl. Asi bych od něj dostal nakládačku, protože byl skoro o hlavu větší a i o dost kilo těžší, ale nakonec k tomu nedošlo. Rvačce zabránil téměř okamžitý vyrovnávací gol Sparty. Ted jásal zase Míra. Už si ten konečný výsledek pražského derby ani nepamatuji.
Patrně skončil remízou, protože k žádné rvačce mezi námi nedošlo a zase jsme byli kamarády. Pak Míru Lahodu z léčebny propustili, já šel domů na stálo za chvíli po něm.
Už jsem ho nikdy neviděl, třebaže v léčebně v Beřkovicích jsem byl na krátkodobých pobytech ještě mnohokrát. Pokud budu věřit zvěstem, které o Mírovi Lahodovi po čase léčebnou kolovaly, skončil nakonec špatně. Bydlel v nedaleké Roudnici nad Labem a tam ho nepříliš dlouho po propuštění z léčebny prý našli mrtvého v parku. U sebe měl jedinou věc. Téměř vypitou velkou flašku ironu. Umřel prý na otravu alkoholem. Přitom to ani nebyl klasický notorik. Rozhodně nepil denně a dlouhodobě. Občas mu to ale pořádně ujelo. Pokud jsou zvěsti, které jsem o Mírovi Lahodovi v Beřkovicích slyšel pravdivé, musel zemřít ve věku sotva čtyřiceti let. V každém případě jsme společně fotbalové derby Sparta-Slavia už nikdy nesledovali…
