Doktorka psychiatrie Bílková mi nejvíce psychicky pomohla ještě v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Snad to bylo způsobeno i tím, že tato žena se mi i po fyzické stránce líbila.
Byla malé štíhlé postavy s podivuhodně něžnýma očima i něžným hlasem. A přesně pro takové ženy mám slabost. Tím spíše, když i ve skutečnosti jsou takové, jak vypadají na první pohled i svým zjevem. A přesně taková doktorka Bílková i byla. I povahově byla hodně citlivá a něžná.
Důvěru k ní jsem pocítil proto téměř okamžitě. Jednala se mnou vždy velmi hezky, maximálně citlivě i ohleduplně. A takovým ženám se dokážu svěřit i se záležitostmi, se kterými bych se nikomu jinému nesvěřil. A to doktorka Bílková musela jistě vycítit.
Vše vyvrcholilo tím, když si mě jediného ze všech tehdejších pacientů vybrala k natočení osobního rozhovoru o mých psychických problémech na diktafon. Pamatuji se na to, že při samotném natáčeném rozhovoru jsem byl tak ztrémovaný, že jsem zpočátku koktal a třásl se mi hlas. Doktorka Bílková svým citlivým způsobem zapříčinila, že jsem se té počáteční trémy brzy zbavil a brzy naopak mluvil až docela suverénně.
V době, kdy v léčebně Horní Beřkovice působila doktorka Bílková jako psychiatrička na příjmovém oddělení, kde jsem se tenkrát léčil nejvíce, mých více než častých hospitalizací ubylo. Bylo to hlavně z důvodů, že jsem nechtěl tuhle skvělou ženu zklamat.
Přesto ještě jednou jsem se u ní léčil, třebaže ona sama působila v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích sotva jeden rok, než přešla sama do jiné léčebny. Kam přímo to bylo se mi nikdy nepodařilo dozvědět, třebaže jsem po tom usilovně pátral. Ta druhá hospitalizace u ní byla mou poslední. Přesto mi na mimořádně hodnou lékařku doktorku Bílkovou zbyla kromě četných vzpomínek i jedna památka . Když mě z mé druhé léčby u ní propouštěla darovala mi knihu-komkrétně román Roberta Louise Stevensona -,,Podivuhodný příběh doktora Jekkyla a pana Hyda“.
Tenhle román mám ve své velmi bohaté knihovně dodnes. A mezi četnými svazky zaujímá čestné místo……
