Jsem už třetí den na JIPce – akutním oddělení Neurologické kliniky – kvůli podezření na poškození mozku po pádu u bazénu.
Jsem zmatená, vyděšená, bezmocná.
Píšou mi z práce, že mě mají moc rádi.
Přemýšlím, koho vlastně to mají rádi.
Veselou Álu, co je s ní docela sranda…?
Schopnou holku, co všechno zařídí, vykomunikuje, často i ve svém volném čase a zadarmo?
Kámošku, co se nehádá, neodporuje, je vždy vstřícná, chápavá, umí naslouchat?
Nebo i tu Álu, co občas vybouchne, umí se pohádat, zvýšit hlas, dokonce i před klienty na dílně?
A co smutnou, bezradnou, plačtivou bytost, uzlíček nervů – i tuhle Álu mají rádi? Opravdu?
A s kým z těch mnoha vnitřních bytostí se dokážu ztotožnit já sama?
Připadá mi, že je mi zase šestnáct, sedmnáct let, jsem znova na gymplu, prožívám krizi identity.
Nenávidím své rodiče za to, že se dali dohromady a zplodili tak rozporuplnou bytost; po mamince jsem ráda ve společnosti, baví mě poznávat nové lidi, nová prostředí, toužím se prosadit; po tátovi jsem beznadějně plachý introvert, ležící věčně v knihách, červenající se pokaždé, když potkám na ulici neznámého kluka. Jak mám krucinál tyhle věčně se hádající a nesouladné vnitřní bytosti usmířit? Nadlidský úkol, poprvé začínám vážně uvažovat o tom, že by bylo lepší nebýt…
To snad není možný, že jsem se za ty desítky let, co od té doby uplynuly, nic nenaučila, nic nepochopila…
Pomoc, chci pryč, chci domů…
Na tento text navazuje jiný s názvem „Jsem“ – Číst dále…
