Za hrozného pustošení a vraždění/zde je myslím jakási omluva stejně jednajících a přece jen snad poněkud mírnějších husitů zcela na místě/ přitáhla na svou dobu ohromná křižácká armáda před Prahu a obsadila i její část/Pražský hrad,Vyšehrad/. Většina Prahy však zůstala v moci husitů. Co ted? Kladl si možná otázku Pippo Spano./považovaný v té době za nejlepšího vojevůdce v celé Evropě./ Ideální by bylo nechat Prahu svým obležením prostě vyhladovět. Ale při ohromném množství křižáků je dost možné, nebo spíše pravděpodobné, že oni sami by ,,vyjedli“ nejbližší okolí hlavního města Českého království dříve než by vyhladověli obránci Prahy. A navíc, Zikmund je při výplatě naverbovaných křižáků tak skoupý. Jeho pokladna již dluží některým oddílům platy. Co tedy dělat? Jedině zaútočit! Je to možné ze dvou stran z Pražského hradu přes kamenný most na Staré Město a Z Vyšehradu na Nové Město pražské. Ale na východě je potíž. Východ střeží třetí pražská výšina Vítkov a tam husité se Žižkou v čele rychle vybudovali spíš jen provizorní dřevěné opevnění. Je tedy třeba nejprve se zmocnit právě Vítkova, dobýt ho, zničit jeho obranné sruby a tak obklíčit Prahu ze všech stran. Snad nějak takhle uvažoval v celé Evropě známý Pippo Spano v červenci roku 1420.
Než k samotnému útoku na Vítkov došlo, promyslel Pippo Spano celou taktiku ještě důkladněji. Zatímco se bude jeho jízda složená převážně z Míšnanů a Durynčanů chystat k útoku na Vítkov, budou královští a vyšehradská posádka předstírat útok na Staré a Nové Město z Hradu a Vyšehradu a to hlavně střelbou z houfnic i výpadky menších oddílů. Tím odpoutají pozornost obránců Vítkova.
Jana Žižku však známý Vlach nepřevezl. V neděli 14.července roku 1420 nejprve zazněla střelba z Pražského hradu i Vyšehradu. Pak došlo k samotnému útoku křižáků na Vítkov. Míšnané a Durynčané v počtu asi necelých deseti tisíc/uvádět přesné počty je na obou stranách za husitských válek značně rozporuplné a problematické/ přebrodili na příhodném místě Vltavu a zezadu najeli na vítkovskou planinu.V místech kde se planina zužuje v samotný hřbet vítkovského kopce postavili husité na Žižkův příkaz své provizorní dřevěné opevnění. Hřbet Vítkova byl tak úzký, že útok křižáků se nemohl naplno rozvinout. Naopak útočící jezdci se museli natěsnat do několika řad a podobně jako u Sudoměře si pak při útoku navzájem překáželi. Žižkova vojevůdcovská genialita znamenala znovu úspěch a dokonce úspěch ne nepodobný tomu jako u Sudoměře.
Důmyslným činem Žižky bylo i vykopání příkopu/zčásti ve skále/ před dřevěnými sruby. Ten zarazil pádící koně útočníků. O něm nic patrně nevěděly zadní řady křižáků, které se tlačily na přední. Přední jezdci byli takto vlastními zadními řadami vrženy do příkopu. Ze srubů přitom svištěly šípy z kuší i střely z palných zbraní. Nepříliš hluboký příkop se brzy naplnil padlými jezdci. Dalším jezdcům pak nezbylo nic jiného než sesednout z koní a s tasenými meči, chráněni štíty zaútočit na hrstku obránců srubů/snad jen několik desítek mužů a několik žen/ opěšale. Ale i nejpevnější štíty a brnění selhaly v té chvíli proti velkým balvanům vrhaným ze srubů. Mrtvých křižáků rychle přibývalo. Početní přesila útočníků však byla tak obrovská, že by Žižka se svými obránci
dřevěné sruby nakonec stejně neuhájili./Do nejprudší seče u srubů na Vítkově údajně fyzicky zasáhl samotný Žižka/. V kritické chvíli zasáhli především pražští obránci. Opěšalí husitští bojovníci ,,vyšplhali“ po strmých vítkovských stráních a vpadli do boku stěsnané křižácké jízdě. Nastal nepopsatelný zmatek zejména ovšem mezi útočícími křižáky. Opěšalí bojovníci sráželi selskými zbraněmi obrněné jezdce ze sedel a ti se pak řítili z vítkovských strání. Padali ze sedel a byli zároven drceni těly vlastních koní i dalších jezdců. Křižácký útok na Vítkov byl tímto způsobem odražen. Další se už neopakovaly, třebaže křižácká armáda byla stále početná a silná. Křižáci patrně poté když se jim zhatila možnost na snadnou kořist vyplenění Prahy, ztratili na dalším boji zájem. Své asi sehrálo i Zikmundovo skrblictví při výplatách najatých žoldnéřů a možná i skutečný nedostatek financí. Vždyt Zikmund nechal po bitvě na Vítkově doslova vyrabovat chrám svatého Víta na Pražském hradě, aby mohl aspon zčásti svou ohromnou armádu vyplatit. Poté se tajně, narychlo a bez obřadů nechal na Hradě korunovat českým králem a vzápětí Prahu narychlo opustil i s velkou částí svých křižáků. Tak neslavně skončilo první dějství první křížové výpravy proti husitským Čechům. Toto hlavní dějství na Vítkově/od této doby přejmenovaném na Žižkov/ mělo ale ještě své dějství vedlejší a dějství následující. Tím vedlejším myslím obranu samotného Tábora a následujícím pak podzimní bitvu ,,Před Vyšehradem“. Ani jednoho se však Žižka osobně neúčastnil a proto se jim v následující části své práce budu věnovat jen stručně.
V této části si ale neodpustím dobovou zprávu o bitvě na Vítkově Vavřince z Březové z jeho Husitské kroniky:
,,A nepřátelé… zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili s vysoké skály a zlámali vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jedné hodiny bylo jich zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně zraněni a odvezeni.“
Related Posts
