,,Všechno záleží na tom klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé.“ Tato Viklefova myšlenka Husa doslova fascinovala a stala se jeho osobním vyznáním. Oxfordský učenec mu otevřel oči.
Na kazatelnu vstoupil Hus ve šlépějích Viklefových. Hledání pravdy se v jeho žebříčku mravních hodnot ocitlo na prvním a nikoli na druhém místě. To ho nutně muselo přivést do konfliktu s tehdejší pokleslou společenskou morálkou. On však na poznané pravdě setrval vždy i ve chvílích účtování. Zaplatil principálnost nejvyšší možnou cenou. Smrtí ve jménu ideálu se stal nesmrtelným.
Když roku 1402 stanul Hus na kazatelně v Betlémě -v největším kazatelském sále Evropy, vrcholila v Čechách občanská válka. Země se už devátý rok zmítala v anarchii. Král Václav, jeho lucemburští příbuzní/zejména Zikmund/ a pyšná vysoká česká šlechta si ve sporech o moc vyřizovali účty. Feudálové si vzájemně vypalovali vesnice a městečka. Avšak příbytky, které v nich hořely patřily poddaným. Hlubokou krizi politickou provázela v Čechách krize ekonomická. Hus nalézal v soudobé Praze jen bídu, špínu a beznaděj. Avšak bohatství ve městě zůstalo. A dál rostlo. Hromadilo se v patricijských domech, v pokladnicích kapitul, klášterů a ostatních církevních institucí. Bilo to do očí. Církev ze všech kazatelen přikazující věřícím chudobu a pokoru, se dávno oděla do pyšného z
lata a purpuru. V Praze žil velmi početný úřednický aparát arcibiskupství. Nemenším přepychem se obklopili i preláti a kněží pěti pražských kapitul. Pak zde byla armáda farářů a kaplanů, téměř 50 městských a předměstských kostelů. Bujelo obžerství, hazardní hry,alkoholismus. Na farách běžně žily kněžské konkubíny a rodily kněžské nemanželské děti. Beztrestná hříšnost se v katolické církvi stala systémem, který jako zhoubný nádor rostl a přerůstal do všech stran.
A nad ruinami křesťanských ideálů, nad duchovní pustinou světa , v němž lež byla vydávána za pravdu se jak těžký mrak už přes 20 let vznášel jedovatý přízrak papežského schizmatu. Snad všude byly vidět příznaky hlubokého společenského rozkladu.
V dobách, kdy je život společnosti mrzačen se většina lidí snaží přizpůsobit neradostným podmínkám. je to přirozené. Chtějí prostě přežít. Přežít znamenalo v Husových dobách pro velkou většinu národa zabezpečit rodinám alespoň nejnutnější obživu na úrovni z ruky do úst. Život tuctového člověka se omezoval na stále pracnější zajišťování obživy,modlitbu a nedělní mši. Jistěže i chuďas, byl natolik soudný,že všechny zlořády okolo sebe viděl , avšak mlčel a pokorně nesl své břímě. Z kazatelny mu neustále opakovaly ujištění, že pokora je největší křesťanská ctnost a útrapy pozemské otevírají bránu do nebe.
Vedle prostoduché,ideologicky obalamucené masy se tu však také nacházeli lidé vidoucí,schopní analýzy a především vzdělaní. Tvořili uzonkou, leč velmi důležitou společenskou vrstvu. A konečně byla tu i tradice -odkaz reformátorského díla Milíče z Kroměříže a jeho přívrženců. Milíč viděl řešení v návratu k původní ,,svaté“ chudobě církve. Návrat církve k původní chudobě propagoval i Viklef, jehož dílo se nedávno dostalo na pražskou univerzitu a šel ještě dál. Požadoval vyvlastnění církevního majetku státem.
V této nelehké době vstoupil na pražskou kazatelnu Jan Hus. A nebezpečné Viklefovy myšlenky, které ještě nedávno byly přístupné pouze úzké vrstvě lidí na univerzitě se Husovými ústy rozletěly mezi prostý lid. Hus kázal krásnou srozumitelnou češtinou a Viklefa tlumočil tak srozumitelně, že jeho názory chápal sebeubožejší člověk. A Hus se na kazatelně pustil s horlivostí a upřímností v srdci do každodenní kazatelské práce. Přinesla plody, jakých se nenadál, neboť začal říkat přesně to, co ostatní cítili. Měl před sebou sedm krásných, bojovných a úspěšných let. Stal se v krátkém čase nejpopulárnější osobností ve městě. Počet jeho přívrženců, zejména mezi prostým lidem ustavičně narůstal.
,,Psi se o kost hryžou,vezmi ji a přestanou.!
Tak doslova zněla Husova slova z kazatelny. I nejprostší lidé pochopili,že vzít psům kost, znamená vzít světské majetky církvi.
Každá druhá věta, kterou Hus z kazatelny vyslovil byla ,,kacířská“. A přece po několik let využíval neuvěřitelné volnosti. Populárnímu kritikovi dobových mravů začala přitakávat nejen městská chudina. Do Betlémské kaple,brzy praskající ve švech počtem návštěvníků přilákala Husova kázání i mnohé představitele vyšší společnosti. Kázání navštěvovala svého času dokonce i samotná česká královna Žofie.
Ton Husových kázání se neustále zostřoval.
,,Papežové zajisté mohou lháti, ale Bůh nelže…“ bouřil Hus z kazatelny. V prvním desetiletí 15. století se Jan Hus stal doslova miláčkem Prahy.
