S Karlem Šípkem i Honzou Kobkou jsem byl v beřkovické léčebně hospitalizován jen jednou. K oběma jsem měl trochu odlišný vztah. S Karlem klukem přibližně mého věku, jsme se brzy skamarádili, zatímco asi o patnáct let staršího Honzu jsem bral spíše jako partáka z rozvozu. Pamatuji se, že v Horních Beřkovicích jsme byli společně hospitalizováni právě v době listopadového převratu. Muselo to tedy být ke konci roku 1989. Všichni hospitalizovaní pacieni tenkrát sledovali televizi, kde téměř neběžely klasické pořady a od rána do večera probíhaly přímé přenosy z Václavského náměstí. Vzpomínám si i na naše tehdejší nadšení pro velké a zásadní změny, které nás v blízké budoucnosti čekaly. Žel nejvíce nadšeni byli patrně zkušení ,,kriminálnci“, kteří s námi byli hospitalizováni a měli právě co do činění se soudy. Ti čekali na rozsáhlou amnestii, kterou také brzy tehdy nový prezident Václav Havel skutečně vydal.
Karla přijímali jen několik dní po mně a oba dva jsme na uzavřeném oddělení strávili vánoce i silvestra. Honza byl už v léčebně déle a potkali jsme se až při mém přeložení na otevřené oddělení. Já byl tehdy přes vánoční svátky hospitalizován úplně poprvé a smutek z nesvobody na uzavřeném oddělení se střídal s nadějemi na velké celospolečenské změny, které naši republiku v nejbližší době čekaly. Hned po Novém roce mě s Karlem současně přeložili sice na otevřené, ale přísně režimové oddělení. Třebaže jsem tehdy ještě neměl přiznán invalidní důchod, už jsem měl s Beřkovicemi dostatečné zkušenosti a hned po přeložení na oddělení s přísným režimem jsem se proto ,,zašil“ na svůj oblíbený rozvoz stravy po celém areálu beřkovické léčebny. Z režimového oddělení mě tam rádi poslali, protože jsem už měl s rozvozem zkušenosti a nemusel jsem se do poměrně náročné práce nijak zaučovat. A takoví pacienti tenkrát v léčebně dost chyběli.
Karla, který byl v léčebně vůbec poprvé poslali na pracovní terapii do prádelny, která s kuchyní, kde pracovali ,,rozvozáři“ bezprostředně sousedila. Kluci co dělali v prádelně měli po dopolední i odpolední šichtě před povinným hlášením se na oddělení vždy nějaký čas a proto chodili k nám do kuchyně vždy na sypaný čaj-,,magorák“. Toho kromě podstatně většího množství jídla měli my, co pracovali v kuchyni vždy dostatek a nosili jsme ho i pacientům na oddělení. Partáka na rozvozu mi dělal Honza Kobka z našeho kladenského regionu, který už byl také do práce zaučený. Honza to byl zajímavý případ. Téměř celou hospitalizaci poctivě makal na rozvozu, neměl žádné průšvihy a v době kdy už věděl, že ho do týdne pustí, z léčebny utekl. To jsem tedy nechápal. Kobka byl ale asi za dva dny zpátky v léčebně. Ne, nepřivezla ho sanitka, ale přijel dobrovolně sám, ale nešel na příjem a místo toho si to hned ,,hasil“ za námi do kuchyně. Když se tam zcela nečekaně objevil, hned jsme poznali, že už má něco vypito. Navíc okamžitě vytáhl dvě flašky vodky a hned ji nám rozvozářům nabízel. My tušili průšvih, proto jsme si ani nelízli. V tom přišli na ,,magorák“ kluci z prádelny. Karel Šípek byl mezi nimi. Třebaže ho všichni varovali před průšbvihem, jediný on se z Kobkovy láhve napil vodky. A nejen napil. On celou jednu lahev asi během půl hodiny dokázal zkonzumovat. Samozřejmě, že byl jak ,,dělo“. Nebo spíš víc, Karel měl lehčí otravu alkoholem. A to vše kuriozně na přísném režimovém oddělení. O moc lépe na tom nebyl ani Kobka, který vypil druhou láhev. My rozvozáři jsme na oddělení nic nežalovali, o to se postarali řádné zaměstnankyně kuchyně. Těžko jim to vyčítat, když Katel i Kobka leželi v kuchyni na podlaze mírně přiotráveni alkoholem. Pro oba si přišel ošetřující personál a oba dopravil na uzavřené oddělení. Kobka byl zkušený pijan a tak tam dorazil po svých. Jen ho museli ošetřovatelé přidržovat ,aby neupadl. Zato Karel nebyl absolutně schopen jakéhokoli pohybu a na uzavřené oddělení ho museli odvézt na invalidním vozíku.
Jak to s oběma dopadlo? Kobku jako útěkáře tam nechali jen prospat a druhý den ho z léčebny vyhodili. Měl velké štěstí, že před útěkem byl hospitalizován oficiálně dobrovolně, takže mu nehrozil žádný soudní postih. Karel měl také dobrovolný pobyt v léčebně, ale on musel v léčebně na uzavřeném oddělení zústat a celou léčbu začít znovu úplně od začátku. Těžko proto říci, kdo z obou ,,hříšníků“ dopadl hůře…..
