Nejsem rasista a proto nebudu Miloše Kovače hanět za to že byl Rom. Právě naopak maximálně jsem vždy ocenoval jeho až neuvěřitelnou houževnatost, kterou já sám bych si nikdy nedokázal vypěstovat.
Miloš byl totiž vážně zdravotně postižený hned dvakrát. Byl hluchoněmý a aby toho nebylo málo, jednu nohu měl amputovanou nad kolenem a místo ní používal dřevěnou protézu. Nikdy jsem se díky jeho hluchoněmosti nemohl dozvědět jak k té protéze přišel a zda byl hluchoněmý už od narození, nebo až v průběhu života.
Miloš Kovač nemluvil a místo slov vydával jen někdy až děsivé skřeky. Když ho někdo rozčílil svými mimořádně hlasitými skřeky překřičel celé oddělení.
Příkladem ostatním mohl být tento můj přibližně věkový vrstevník/v době kdy jsem ho na pavilonu 14 poznal mi bylo necelých třicet/příkladem v pracovitosti a čistotnosti. Právě tyhle vlastnosti ostatním Romům dost často chybí.
Miloš Kovač se velmi aktivně zúčastnoval úklidu oddělení, třebaže díky své amputované noze měl úlevu a nemusel by uklízet vůbec. A k tomu byl
až neuvěřitelně čistotný. Sprchoval se až několikrát denně, ustavičně si měnil prádlo a k tomu ještě denně používal různé vonavé gely a spreje.
Jedno mi ale na něm přece vadilo. Rád žaloval personálu na ostatní pacienty.
Pamatuji se jak jsme si udělali s několika kamarády na vánoční svátky takvanou kvásku, což je voda, ve které se za pomoci cukru nechá zkvasit droždí a tak se vyrobí jednoduchý alkohol. Flašku s kváskou jsme schovali na koupelně. Kovač, který přes všechna svá postižení byl jako ostříž ji tam nalezl a odevzdal personálu. My měli samozřejmě po oslavě alkoholem, ale co jsme si na Kovačovi mohli vzít. Dát deku vážně postiženému člověku, který se nemůže pořádně bránit a pak ho zmlátit to se nedělá ani v nejhorším kriminále.
Pamatuji si ještě jak extrémně hlasité Kovačovy skřeky děsily zejména pacienty, kteří byli v léčebně poprvé. Někteří se Roma Kovače, který navíc vypadal tak trochu jako Lucifer tak báli, že raději podepsali revers, jen aby s ním nebyli na stejném pavilonu.
Já se naopak s Milošem Kovačem trochu sblížil a vždy když jsem měl v Beřkovicích návštěvu, která mi přivezla nějaké pochutiny, něco z toho jsem dal také Milošovi, protože mi ho bylo líto, že je tak postižený.
S Milošem Kovačem jsem se léčil na pověstné beřkovické ,,čtrnáctce“ v polovině 90. let minulého století. To jsem byl zrovna novopečený invalidní důchodce, Ve druhé polovině devadesátých let už mě dávali jako pacienta na jiná oddělení. Kovače jsem přesto v Beřkovicích potkával v parku při svých vycházkách at už společných nebo samostatných. Přibližně v roce 2000 jsem léčebnu v Beřkovicích vyměnil za mnohem lehčí a přijatelnější léčebnu v Sadské. Do Horních Beřkovic jsem úplně přestal chodit a proto Miloše Kovače jsem někdy od konce 90.let minulého století neviděl. Je tam ještě? Přeložili ho do nějakého ústavu pro postižené? Je vůbec ještě naživu? Byl přece mým věkovým vrstevníkem. Naposled jsem ho viděl na konci minulého sroletí. Od té doby ale uplynulo více než pětadvacet let. Milošovi by dnes mělo být už kolem šedesátky a to už je téměř seniorský věk, kterého se ne každý dožije…..
