Milana Fáberu jsem poprvé poznal při svém nejdelším téměř třičtvtěročním pobytu v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice.
Táhlo mi tenkrát na třicítku a Milan byl asi o pětadvacet let starší a invalidní důchod měl už dlouho. Z důvodů velkého věkového rozdílu jsme sice spolu normálně komunikovali, ale nikdy se více nesblížili. Když jsem se pak do Beřkovic každý rok vracel na své krátkodobé pobyty Milana jsem tam obvykle potkával. Byl také hospitalizován každou chvíli, i když žádné větší průšvihy nedělal. Pamatuji se, že pocházel z Roudnice nad Labem, která je od Horních Beřkovic vzdálena necelých 15 kilometrů, takže domov měl vlastně za rohem. Vůbec z Roudnice pocházelo snad nejvíce beřkovických pacientů a dokonce i někteří lékaři a část zdravotnickho personálu z ní do Beřkovic dojížděly do zaměstnání.
Milan Fábera sice nepatřil k vyloženým průšvihářům, kterým léčbu nařizoval soud, ale pěkné ,,seky“ uměl dělat také. Pamatuji se, že když ho jednou z léčebny propustili, vůbec neodjel z Beřkovic, třebaže domov měl opravdu za rohem.
Namísto toho celý týden od otevření do zavíračky vysedával v beřkovické hospodě ,,U Žida“, notně si přihýbal z půllitru a na noc chodil spát tajně k jednomu ošetřovateli do garáže, aniž ten o tom věděl. Po takovém týdenním hýření Milanovi samozřejmě došly všechny peníze, které si za poslední pobyt v léčebně našetřil a najednou neměl ani na autobus domů do Roudnice. Zajímavé bylo, jak Milan tuto situaci vyřešil.
¨Týden se nemyl, byl špinavý a zanedbaný a v takovém stavu se bál jít na příjem do léčebny. V Beřkovicích na návsi je rybník, ovšem ne zrovna čistý, plný žabince i výkalů od kachen. Rozhodně nic ke koupání. Milan si ale nemohl vybírat. Do té špíny vlezl, jakž takž se vykoupal a poté šel na příjem. Tam naštěstí Milana už znali jako stálého zákazníka a tak ho i znovu přijali. Po pouhém týdnu od propuštění, když vůbec neopustil obec Horní Beřkovice.
Ještě větší ,,sek“ se povedl Milanovi v Praze. Popíjel tam v nějaké hospodě poblíž Masarykova nádraží aniž měl nějaké peníze na zaplacení. A musel udělat docela slušnou útratu, protože když došlo na placení a rozlobení číšníci zjistili, že nemá žádné peníze, svlékli z něj šaty, i boty mu sebrali a nechali ho jen ve slipech. Poté ho z hospody vyhodili. A Milana, který už byl pochopitelně v podnapilém stavu nenapadlo nic lepšího než se jen tak ve slipech a bos vydat na Václavské náměstí.
Musel to být pro lidi pohled, jak pán pomalu v důchodovém věku, navíc se slušným bříškem vrávorá ve slipech a bos po Václaváku. Samozřejmě že ho sbalila hned první policejní hlídka. A Milan, když byl opilý mluvil úplně zmateně a z cesty. Policisté se s ním nepárali a odvezli ho do bohnické nemocnice. Tam strávil několik dní a pak ho sanitkou převezli kam patřil, tedy do Horních Beřkovic.
Na tuhle jeho příhodu jsme s kamarádem pacientem Honzou Petákem složili jednoduchou posměšnou říkanku, která ale celou situaci vystihovala. Pamatuji si ji do dnes. Doslova zněla:
,,Pan Fábera měl velký pech,
chytli ho v Praze ve slipech.
A když bláznil čím dál víc,
odvezli ho do Bohnic.“
Nevím jestli je Milan Fábera ještě naživu. Pokud ano, muselo by mu být dnes přes osmdesát let. Pokud už nežije, zústala po něm aspon ta nezapomenutelná historka, jak jen ve slipech vrávoral po Václavském náměstí.
