Pacienti z Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích Miloš Fryš a Ruda Špacírek měli hodně společného. Oba totiž bydleli v nedaleké Roudnici nad Labem a oba se kamarádili ještě před tím, než se ocitli v beřkovické léčebně. Oba patrně byli i členy nějakého spolku, kde snad Ruda zastával funkci pokladníka. Jejich životy se ale nejvíce protnuly právě v Beřkovicích, i když se nikdy neléčili na stejném oddělení.
Já poznal nejprve Rudu Špacírka. Bylo to hned při mé druhé hospitalizaci v léčebně, ještě na staré ,,jedničce“-přesně pavilonu číslo jedna, který at se stěhoval v rozlehlém areálu léčebny kam chtěl, vždy zústal příjmovým uzavřeným oddělením. Právě na ,,jedničce“, která se často stěhovala jsem si odbyl zdaleka nejvíc hospitalizací, přežil tam tři primáře a jistě více než deset ošetřujících lékařů.
S Rudou jsem se skamarádil hned při prvním setkání. Byla s ním sranda a takové lidi mám rád. Ruda ovšem trpěl manickými stavy a v mánii pak dělal své pověstné ,,kousky“ , po kterých skončil v léčebně. Právě v manickém stavu vybral jako pokladník všechny společné peníze již zmíněného spolku, nakoupil za ně balíky sušenek a na roudnickém náměstí je zdarma rozhazoval shromážděným romským dětem. Připravil tak ten spolek o všechny peníze, ale co si na něm mohli členové vzít, když to provedl ve stavu své manické nemoci čili ve stavu značně snížené příčetnosti.
Miloše Fryše jsem poznal asi o dva roky později než Rudu a prožili jsme toho na společném oddělení mnohem víc, protože jsme se tam potkávali opakovaně.
Miloš byl jako já menší postavy a měl trochu zvláštní oči, které jako by byly pořád přimhouřené. Díky tomu dostal na pavilonu přezdívku ,,Krtek“, která se mu asi moc nelíbila, ale časem si na ni zvykl a na jiné jméno pak v Beřkovicích snad ani neslyšel.
Krtek hrál dobře nohejbal a se mnou a s ještě jedním pacientem jsme vytvořili silnou nohejbalovou trojici, kterou jsme sami pyšně nazvali: ,,tým snů“. Ale v následném nohejbalovém turnaji náš slavný ,,tým snů“ vyhořel a na předních příčkách se neumístil. Místo slávy jsme se stali terčem nejrůznějších vtípků.
S Milošem jsme si také dobře rozuměli jen se s ním člověk mohl někdy dostat do maléru. Pamatuji se, že při jednom z našich společných pobytů měl léčbu nařízenou soudem-takzvanou ochranku a vůbec se nebál hrubě porušovat léčebný režim, když přímo v areálu léčebny konzumoval alkohol, což bylo řádem přísně zakázáno. Jeden z chronických pacientů mu na nohejbalové hřiště tajně donášel lahvové pivo a Krtek si při hře vesele popíjel. Nikdo z ostatních pacientů se k němu nepřidal, třebaže ti nemohli mít takový průšvih, protože neměli ochranku. Ke cti všem ale slouží, že Krtkovo popíjení alkoholu nikdo nežaloval personálu,nebo lékařům. Žalování a práskačství se nikdy v Beřkovicích nenosilo. Nikdy se na to také oficiálně nepřišlo a Miloš alias Krtek svou ochranku zdárně dokončil a byl propuštěn. Když jsme se naposled loučili, myslel jsem si, že se zase v Beřkovicích brzy setkáme. Neviděli jsme se však už nikdy a nikdy se už také neuvidíme. Miloš Fryš totiž nedlouho po svém propuštění zemřel. Nechci určitě zlehčovat jeho úmrtí, ale zemřel opravdu kuriozním způsobem, jak jsem se později dozvěděl od jiného beřkovického pacienta, který také pocházel z Roudnice a Miloše dobře znal. Stalo se to v jeho bydlišti v Roudnici, dokonce prý přímo před domem,kde bydlel, a bylo to krátce po jeho propuštění z Beřkovic. Miloš rád holdoval alkoholu a v nějakaké roudnické hospodě se opil do němoty. Ještě stačil dovrávorat až před dům, kde bydlel a tam upadl na zem a okamžitě usnul. Žel padl obličejem a tedy ústy i nosem přímo do louže. Byl ve stavu extzrémně tvrdého opileckého spánku a tak se v té louži utopil, protože jeho dýchací orgány byly ponořeny ve vodě. Trochu extrémní smrt-utopit se v louži před vlastním domem. Milošovi, který byl přibližně stejně starý jako já, tehdy přitom nebylo ještě ani celých čtyřicet let….
