S Pétou Burianem jsem byl patrně v beřkovické léčebně možná nejvícekrát. Je to ovšem dáno tím, že Péta byl v léčebně prakticky nastálo a vždy, když jsem se vracel nacházel jsem ho tam. Prošli jsme spolu hned několik pavilonů, včetně pověstné trestní čtrnáctky. /Přísnější pavilon než čtrnáctka už v Horních Beřkovicích nebyl./
Péta Burian byl /nebo spíše je, věřím že je stále naživu/ přesně o 10 let starší než já.
Sbližovalo nás už jen to, že oba jsme rodilí Kladenáci. Burian se do léčebny dostal poprvé v dospívajícím věku a byl na tom asi hodně špatně, protože kvůli psychiatrickému onemocnění se ani nedoučil. Přitom musel být docela inteligentní, když šachy válel tak, že ho skoro nikdo nedokázal porazit. Psychická nemoc je však někdy krutá a nevybírá si. Netrvalo to snad ani celých deset let a Péta po několika dalších hospitalizacích byl už v léčebně prakticky nastálo. Sám říkal, že trpí schizofrenií, ale já za těch spousty společných pobytů nikdy nezpozoroval, že by byl nějak paranoidní. V léčebně s ním lékaři vláčeli, jak se jim zachtělo a Péta tak putoval z jednoho pavilonu na druhý a snad mu tehdy chybělo jen gerontologické oddělení pro přestárlé. Kdoví, tam je možná ted, protože by mu bylo už přes sedmdesát. Psychiatři ho neměli moc rádi a ustavičně mu vyčítali, že se vyhýbá jakékoli pracovní terapii, prostě že nechce nic dělat. To byla vlastně pravda, protože Péta, kromě kouření a pití kávy a čajů magoráků nedělal téměř nic. Občas ho někdo přemluvil na šachy a odešel pak s ostudou poražen. Já sám jsem s ním šachy nikdy nehrál, protože u nich jen vím, jak se s kterou figurkou táhne. Zato jsem ho pořád nutil do četby, protože sám tvrdil, že kdysi četl hodně a rád. Když jsem mu však půjčil svou knihu přivezenou z domova, četl ji snad rok a vrátil mi ji až při jednom z mých dalších pobytů. Nevím do jaké míry byl Péta Burian líný, ale každopádně tak na první pohled vypadal. Ve všem byl klasický typ ,,Mouchy snězte si mě“ a nechal sebou vláčet, jak se komu zachtělo. Takoví lidé určitě nejsou ideální, ale na druhé straně zase nikomu neubližují. A Péta by neublížil ani mouše. Měl jsem ho proto docela rád. Když mě do léčebny přivezli bez cigaret a kávy, na kterých jsem závislý a dali mě na pavilon s Pétou, byl jsem zachráněn, protože on se se mnou vždy rozdělil.
Co mu určitě chybělo byla vůle. Myslím si, že na tom určitě nebyl tak špatně, aby skončil v léčebně nastálo. Třeba hygienu zvládal bez sebemenších problémů, dovedl si nakoupit a i jinak byl plně soběstačný. Jeden čas dokonce dokázal i normálně pracovat. Léčebna spolupracovala s horskými chatami a posílala tam některé své schopnější pacienty na jednoduché práce s ubytováním. Tak se na chatu někde v Krkonoších dostal i Burian. Pomáhal tam v kuchyni. Myl nádobí, škrábal brambory a pomáhal s úklidem. Samé nenáročné práce. Díky nim měl nejen ubytování/jeden samostatný pokoj pro sebe/ ale i normální plat. Péta Burian byl snad jediný beřkovický pacient nastálo, který byl plně svéprávný. Neměl žádnou opatrovnici a s penězi si proto mohl sám disponovat, jak se mu zachtělo.
Osobně si myslím, že kdyby na tom trval a šel si za tím, museli by ho z léčebny propustit. Neměl totiž nikdy ochranou léčbu, protože nikdy neudělal žádný větší průšvih. Problém byl ale v tom, že Péta nechtěl z léčebny odejít a vlastně ani nemohl, protože neměl kam. Když se někdy ve svých pětadvaceti letech dostal do Beřkovic nastálo měl ještě matku, se kterou do té doby bydlel ve společném, žel městském bytě. Po čase však jeho matka zemřela, byt přidělilo město někomu jinému a tak neměl Péta šanci. Pamatuji se také, že Péta Burian měl dva mladší bráchy. Ti si ho k sobě domů dost dobře vzít nemohli, protože oba byli ženatí a měli svoje rodiny. Vždy na vánoce aspon jeden z nich za Pétou přijel na návštěvu. To byl jediný jeho kontakt s rodinou a příbuznými za celý rok. Trochu smutný osud pro člověka, který nikdy nikomu neublížil. Zažil jsem ale v beřkovické léčebně i mnohem smutnější případy.
Při našich společných hospitalizacích jsem ho nejednou přemlouval at to zkusí aspon znovu na tu práci na horách, že tam bude mít mnohem víc svobody, než za beřkovickými mřížemi. Péta však už odmítal. V Beřkovicích si za ta dvě desetiletí, které tam strávil zvykl natolik a nechtěl na svém životě nic měnit. Naposled jsem ho viděl asi před 20 lety, kdy mi bylo něco málo přes čtyřicet a jemu přes padesát. Byl jsem tehdy v léčebně na návštěvě. Potkali jsme se v parku. Připadal mi stále stejný a hlavně už smířený s tím, že to v Beřkovicích už dožije. .
Věřím však že je v Beřkovicích stále. Za ta dlouhá desetiletí, které tam strávil se dostal do takového stavu, že by vlastně už ani nikde jinde žít nedokázal….
