Bratři Míra a Pavel Provázkové neodmyslitelně patří k mé nejdelší, téměř třičtvrtěroční hospitalizaci, tedy k době, kdy jsem v beřkovické léčebně čekal na přiznání invalidního důchodu. Mladší z obou bratrů Pavel byl stejně starý jako já, staršímu Mírovi bylo asi o dva či tři roky víc. Spojovalo nás mimojiné i to, že oba bráchové byli z Kladna. Jejich příběh patří k těm nejtragičtějším, jaké jsem v Beřkovicích poznal. Ale od začátku. Psal se rok 1993. Tak ten třiadevadesátý jsem trávil společně s oběma Provázky v beřkovické léčebně. Po celou dobu naší společné hospitalizace jsme všichni tři pendlovali mezi uzavřeným a otevřeným oddělením. Když jsme se dostali na to otevřené, vždy po čase udělal některý z nás nějaký průšvih a na nějakou dobu ho vrátili za trest na uzavřené oddělení. Už jsem se vyjádřil, že Provázkové byli jedním z nejtragičtějších případů s jakými jsem se v Beřkovicích setkal. Svědčí o tom i fakt, že veškerý jejich společný majetek se vešel do nevelké ústavní skřínky. Provázkové nejen že vůbec nic nevlastnili, ale ani neměli kam jít a tenkrát byli i oba bez jakéhokoli příjmu, zatímco třeba já měl aspon nemocenskou z posledního zaměstnání.
Mladšímu Pavlovi přiznali časem invalidní důchod jako mě, ale starší Míra nedostal nikdy nic. Oba bráchové byli známí průšviháři. Na druhé straně ani jeden z nich nebyl schopen nějaké křivárny, nebo podrazu na kamarádech. Toho jsem si u obou bráchů nejvíce cenil, třebaže jinak bych je nikomu za příklad zrovna nedával. V léčebně na přísně uzavřeném oddělení jsme byli všichni takříkajíc na jedné lodi, nikdo se nad nikoho nevyvyšoval, nikdo na nikoho nežaloval. Kdo něco málo měl, rozdělil se o to s tím, kdo neměl ani to málo. Taková společnost byla tenkrát v tom třiadevadesátém na nejpřísnějším beřkovickém pavilonu-pověstné čtrnáctce. A takové společenství vyhovovalo mě i oběma Provázkům. S oběma jsme si sedli. Oba byli trochu odlišní. Míra, ač jen se základním vzděláním byl i poměrně inteligentní a dá se klidně říci i citlivý, třebaže za sebou měl mimojiné i pobyt v kriminále. Pamatuji se, jak se Míra snažil pomáhat všem kteří na tom byli špatně. Pavel byl naopak dost jednoduchý a také více postižený psychickou nemocí než Míra. Společně jsme to táhli v léčebně celé dlouhé měsíce a bylo jedno, jestli zrovna na otevřeném,nebo uzavřeném oddělení. Už jsem se pomalu chystal domů i s přikleplým důchodem, když Míra ještě s jedním pacientem uskutečnili v noci unikátní útěk z nejpřísněji uzavřeného oddělení. Svázali tajně dohromady ústavní prostěradla a po nich sešplhali z několikametrové výšky beřkovického zámku. Útěk se povedl. Problém byl v tom, že Míra Provázek měl soudem nařízenou ochranku a tudíž mu hrozil paragraf za maření úředního rozhodnutí. Nevím jak mu to tenkrát dopadlo, protože krátce po jeho útěku mě propustili z léčebny. Vím jen to, že do Beřkovic se už nevrátil. Pavel v léčebně zústal a protože tam byl už dlouho, nakonec mu také přiznali plnný invalidní důchod. Časem ho přeložili na volnější příjmové oddělení, kam jsem se pak dostával na krátkodobé hospitalizace a tam jsme se spolu potkávali. Ale potkával jsem se poté i s druhým Provázkem -Mírou. Jen to bylo jinde než za mřížemi beřkovické léčebny. Míra se po útěku vrátil domů na Kladno, kde ovšem neměl žádné bydlení. Protloukal se v našem rodném městě snad několik let jako bezdomovec. V zimě přespával na lavičce pro diváky na kladenském zimním stadionu, kde různá družstva trénovala téměř celou noc, takže byl stále otevřený.Moc tepla si tam asi neužil, ale aspon měl střechu nad hlavou. Občas jsem ho potkával a daroval nějaký drobný peníz, který Míra ovšem okamžitě propil. Až se stala ta hrozná věc. Míru napadli nějací nafetovaní mladíci, snad ještě ani ne plnoletí a doslova ho umlátili a ukopali k smrti, jen proto, že byl bezdomovec a těmi oni jako něčím méněcenným pohrdali. Tak tragicky skončil starší z bratří Provázků, člověk sice problémový, ale v jádru s dobrým srdcem, který by sám nikdy nikoho nenapadl. Mladší Pavel skončil v beřkovické léčebně na doživotí. Snad to bylo pro něj i trochu štěstí, protože mimo léčebnu by se asi nedokázal při své nemoci o sebe postarat a možná by skončil časem i stejně jako jeho brácha…
