Pokud má uvést člověka, respektive ženu,se kterou jsem se během svých četných pobytů sblížil nejvíce, byla by to jednoznačně pacientka Helena Novotná.
Vzpomínky na ní jsou nejintenzivnější i nejvěrohodnější.
Bylo léto roku čtyřiadevadesátého. Pro mě osobně zrovna štastně nezačínalo. Krátce před jeho začátkem jsem si na fotbalovém tréninku komplikovaně zlomil nohu. Konkrétně jsem utrpěl čtyřnásobnou frakturu všech tří kloubů v kotníku. Bezprostředně po zlomenině jsem nejprve strávil asi týden v kladenské nemocnici, kde mi nohu zasádrovali až těsně pod koleno a naučili mě chodit o berlích. Ne o těch tzv. francouzských, ale o těch dřevěných které drzíte až v podpaží a musíte se podle toho pohybovat. Na tu polámanou nohu jsem nesměl našlapovat vůbec. Bylo to pro mě, člověka zvyklého na stálý pohyb trochu kruté. A tu sádru jsem měl mít celé dva měsíce. Asi dva týdny po propuštění z nemocnice jsem ještě vydržel doma, ale moje psychika šla tak rapidně dolů, že jsem se sám rozhodl pro dobrovolnou hospitalizaci v Horních Beřkovicích. Nebyl s tím žádný problém, protože už téměř rok jsem měl přiznaný plný invalidní důchod. Do Beřkovic mě okamžitě a bez jakýchkoli problémů také přijali.
A právě při téhle hospitalizaci, kdy jsem byl dočasně tělesně handicocapovaný jsem poznal Helenu Novotnou, která při mém přijetí už se v Beřkovicích léčila.
Helena byla původem Slovenka odněkud z Topolčan. Již delší dobu ale žila v Čechách, konkrétně v severočeské Stráži pod Ralskem. Malá štíhlá pohledná žena snad o dva roky starší než já. Především však až mimořádně hodná a citlivá. Brzy jsme se skamarádili a měli možnost stýkat se denně, protože oba dva jsme byli na otevřeném oddělení se zcela svobodným pohybem venku v rozlehlém beřkovickém parku.
Vlastně ani nevím, jakou měla Helena diagnozu. Připadala mi psychicky zcela normální. Měla ale i nějaké fyzické problémy s nohama, třebaže na její chůzi nebylo nic poznat. Ještě si vzpomnám, že měla velké potíže s manželem, který ji psychicky týral a patrně i bil. Díky tomu také byla právě v rozvodovém řízení.
Stýkali jsme se tenkrát denně a chodili spolu na procházky do beřkovického parku. Její mimořádně dobré srdce i citlivou povahu jsem poznal téměř okamžitě. Už tehdy mě velmi okouzlila. K žádnému intimnímu sblížení mezi námi při tom prvním pobytu ale nedošlo. Helena byla ten typ ženy, která se nedá hned k takovému spojení přemluvit a navíc byla ještě oficiálně stále vdaná. Já se o intimní sblížení ani nepokoušel a při tomhle pobytu jsme se vlastně jen mazlili, objímali i vášnivě líbali. Už si ani nepamatuji, kdo z nás tenkrát odešel z léčebny dříve. Já za půldruhého měsíce musel nastoupit do kladenské nemocnice na sundán sádry a první fázi rehabilitace. Když jsme se loučili, samozřejmě jsme si vyměnili adresy a slíbili si, že se v blízké budoucnosti navštívíme. Situace se pak ale zkomplikovala a k mé první návštěvě u Heleny došlo až asi po dvou letech. Já po sundání sádry ještě skoro půl roku musel pravidelně rehabilitovat, než byla noha zcela vpořádku. Z toho důvodu jsem nemohl hned vyrazit do Stráže a tak jsme si s Helenou jen dopisovali./Tenkrát se ještě nepoužívaly mobily./ A to dopisování mezi námi postupem času ochabovalo až ustalo docela.
Uplynuly asi dva roky. A já se zase léčil v Horních Beřkovicích na svém tradičnm krátkodobém pobytu. A přitom jsem potkal Helenu podruhé.A byla stále stejná, maximálně hodná a citlivá. Jen v jednom byl zásadní rozdíl. Už byla rozvedená a z manželství ji zústali dvě děti-syn a dcera, které oba právě končili základku. A i při tom druhém pobytu jsme se zase okamžitě sblížili. Pamatuji si, že ten druhý pobyt proběhl naopak v zimě a oba jsme byli v léčebně asi dva týdny. A vše se opakovalo. Opět jsme k sobě měli citově velmi blízko a opět jsme si vyměnili adresy a slíbili si, že se brzy navštívíme.
Tentokrát už jsem ovšem neponechal nic náhodě. Nohu už jsem měl zcela zdravou a za Helenou do Stráže pod Ralskem jsem vyrazil vlakem i autobusem asi dva nebo tři týdny po propuštění. To už jsme se přes mobil mohli domluvit a proto Helena při mém příjezdu do Stráže už na mě čekala na autobusovém nádraží. Prožil jsem tenkrát u ní několik nádherných dní a také tenkrát jsme se teprve poprvé milovali, zato opakovaně a často. Helena bydlela v maličké garsonce v paneláku, ale byli jsme v ní sami,protože syn studoval střední školu a bydlel na internátě a dcera zase v bytě u svého přítele. Helena byla téměř sociální případ, měla sice na ty nemocné nohy nejvyšší invalidní důchod, ale až nehorázně malý. Vycházela s ním jen s obtížemi,ale žádné dluhy neměla. A když jsem byl u ní vyvařovala mi ta nejlepší jdla, která pro ni musela být drahá. A chodili jsme na procházky nejen po Stráži, ale i blízkém okolí. Pro mě jako milovníka středověkých hradů a zřícenin znamenala Stráž pod Ralskem skutečný ráj. Přímo ve Stráži je hrad Vartenberk, který vyhořel až někdy ve druhé polovině 20. století, takže z něj zůstalo poměrně hodně. Kousek od Stráže je zřícenina hradu Děvín. I tam se mnou Helena vyrazila, třebaže pro její nemocné nohy to muselo být hodně namáhavé. Jen na zříceninu hradu Ralsko jsem vyrazil sám, protože ta leží na vysokém a hodně strmém kopci. Helena dělala snad možné i nemožné proto,aby se mi u ní líbilo. A tenhle stále stejný scénář se opakoval několikrát. Já se vždy ze Stráže po několika dnech pobytu vrátil domů na Kladno. A za nějaký týden jsem byl u Heleny znovu a zase na několik dní. Za všech těch několik pobytů mezi námi nepadlo snad křivé slovo. Helena i sama chtěla, abych u ní zůstal natrvalo. Žel byl jsem až příliš vázaný na Kladno. Tenkrát už jsem pracoval jako externí novinář a navíc u nás na Kladně dělal trenéra klukům v Sokole i fotbalovém oddíle. Z Kladna se mi prostě natrvalo nechtělo. Mám tu smůlu, že jsem na tohle město až příliš vázaný. Asi bych trvale nedokázal žít někde jinde. Tenkrát jsem ještě neměl svůj vlastní byt a bydlel v třípokojáku u rodičů a tak Helena se ke mě nastěhovat nemohla. Kdyby ano, jsem přesvědčen, že by to udělala. Tak moc jsme si rozuměli. Tak hodnou, citlivou, nekonfliktní a k smrti věrnou ženu už nemohu najít. Navíc od mých opakovaných pobytů ve Stráži pod Ralskem uběhla už minimálně dvě desetiletí. Telefonní číslo na Helenu jsem ztratil se svým mobilem a adresu už také nemám. Na Helenu Novotou ze Stráže pod Ralskem zbyly jen krásné vzpomínky, pro mě často i smutné a vyčítavé.
Helena mi nikdy neublížila, já jí ano už jen tím, že jsem za ní přestal jezdit….
