S Pepíkem Kuželou jsem byl v Horních Beřkovicích hospitalizován
v době, která pro nás oba byla do budoucna hodně důležitá. Pro každého ovšem trochu jinak. Mě při naší společné hospitalizaci přiznávali plný invalidní důchod a on se snažil o vrácení svéprávnosti. Toho také svou nezměrnou vůlí, kterou jsem vždy obdivoval nakonec dosáhl. Pepíka totiž svéprávnosti v plné míře zbavili jeho příbuzní, jen proto, aby nemohl dědit majetek po jiných příbuzných.
Nevím jak se jim to mohlo podařit, když Pepík Kužela byl naprosto normální a i dostatečně inteligentní člověk, který se o sebe dokázal dokonale postarat. Ale peníze podstrčené úplatným právníkům asi dokáží své.
V každém případě jsme se setkali v době, kdy Josef byl zcela zbaven svéprávnosti.
Předtím byl krátce umístěn v nějakém Ústavu sociální péče, ale tam na vedení poslal kontrolu z nějaké hodně vysoké instituce/Nevím to už jistě, ale myslím si že to byl Červený kříž na nejvyšší úrovni./, která samozřejmě v ústavu odhalila řadu nedostatků a snad polovinu vedení tenkrát vyhodili. Samotného Kuželu potom rychle přemístili do PL Horní Beřkovice s tím, že ho už za žádnou cenu nechtějí zpět. A Pepík nejenže se zpět nevrátil, ale po pouhém roce se mu přes různé úřady i soudy podařilo doslova vybojovat plnou svéprávnost zpátky.
Jistě, Pepík Kužela byl v minulosti problémový člověk, který prošel několika kriminály. Také díky tomu se příbuzným dočasně podařilo ho připravit o svéprávnost. Já ho ale poznal ve zcela jiném světle. Byl tenkrát asi o 15 let starší než já, ale brzy jsme se dobře skamarádili. A zdaleka nejen proto, že i on pocházel původem z Kladna, třebaže v tomto městě už dlouhá léta nebydlel. Naše rodné město jsme za beřkovickými mřížemi také ve vzpomínkách často probírali. Nemohu si pomoci, ale přes veškerou jeho ,,kriminálnickou“ minulost jsem v životě poznal jen málo tak perfektních lidí jako byl on. Vždy jsem se na něho mohl spolehnout, nikdy neudělal žádný podraz, rozdělil by se s kamarádem o první i poslední. Manuálně, byt nebyl žádná vazba, uměl makat za dva. A celý ten rok, co byl zbaven práv se dokázal chovat tak, že když mu je soud vrátil, odešel z léčebny ještě ten samý den, ikdyž neměl vlastně kam. A ještě perlička navrch. Pepík Kučera nejenže si po propuštění dokázal vlastně z pozice bezdomovce nalézt bydlení i s prací sám pro sebe, ale dokázal obojí nalézt i pro svou přítelkyni, kterou si našel v Horních Beřkovicích během svého nedobrovolného pobytu a která také neměla žádný domov.
Byleli pak společně v nějakém penzionu, kde měli pokoj sami pro sebe na stálé bydlení. Pepík tam dělal údržbáře, jeho přítelkyně uklízečku. A společný život těm dvěma lidem, kteří se oba vyhrabali ze samého dna, kupodivu skvěle klapal, ač oba bydleli v jedné navíc pronajaté místnosti. V tomto případě platí pravidlo, že kdo se dokáže vyhrabat ze dna, všeho si ohromně váží, dvojnásob.
Tak uběhlo několik let. Pak jsem je oba zcela nečekaně potkal. Ne v beřkovické léčebně, ani u nás na Kladně. Pamatuji si, že to bylo v České Lípě. Já tam byl tenkrát na nějakém vandru, oni nedaleko pracovali a současně i bydleli. Oba vypadali štastní i spokojení. Přitom kromě té jediné místnosti pronajaté v penzionu, která navíc byla podmíněna tím, že v tom objektu budou oba za žebráckou mzdu pracovat, neměli vlastně nic. Že by opravdu na silný a upřímný vztah vůbec neměly vliv majetkové poměry? V jejich případě docela určitě. Přesto ten krásný a upřímný vztah dvou životních ztroskotanců skončil neštastně. To jsem se ovšem dozvědělal až o několik let později v beřkovické léčebně od lidí, kteří oba znali.
Pepík Kučera byl vášnivý ,,čundrák“ a na jednom z vandrů prý spadl z nějaké skály. Mrtev namístě. Už nikdy nebudeme moci spolu rozebírat staré dobré Kladno, kde jsme se oba narodili. Život člověka může skončit nečekaně ,tragicky a předčasně. Vzpomínky na toho člověka a na ten předčasně ukončený život ale zústanou. V mém případě docela určitě….
