Zhruba před dvěma měsíci jsem oslavil již dvaašedesáté narozeniny. To už je pomalu věk na to, aby se člověk začal za svou minulostí ohlížet. A ta moje minulost je hodně pestrá, zejména díky existenci psychiatrických léčeben. Z těch svých dvaašedesáti let věku jsem v nich strávil dohromady jistě více než dva roky života. Jen je trochu kuriozní fakt že na ty dva roky jsem potřeboval několik desítek hospitalizací. Dlouhá byla přitom jen jedna hospitalizace, při které jsem v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice strávil zhruba tři čtvrti roku. To už je ale více než pětatřicet let. Stalo se tak v roce 1993, kdy mi přiznali invalidní důchod z psychiatrických důvodů. Ty celé desítky dalších pobytů byly vesměs krátkodobé trvající většinou jeden až tři týdny. V současé době jsem až na jednu vyjímku nebyl nikde hospitalizován již několik let, zatímco dříve jsem se během jediného roku dokázal otočit se svou krátkou hospitalizací v léčebně třeba i čtyřikrát za jediný rok. Tak se to táhlo především po celá devadesátá léta minulého století, kdy jsem navštěvoval pouze léčebnu v Horních Beřkovicích. Teprve kolem roku 2000 jsem objevil léčebnu v Sadské u Nymburka a začal se léčit tam. A pobytů okamžitě začalo ubývat. Chtěl bych zdůraznit, že všechny moje hospitalizace byly oficiálně dobrovolné /byt často proti mé vůli/ a nikdy v životě jsem neměl léčbu nařízenou soudem-takzvanou ,,ochranku“. Asi někomu může připadat, že jsem svým celkově více než dvouletým pobytem za mřížemi léčeben ztratil dva roky života. Já osobně si to nemyslím. Ty celkem přibližně dva roky mého života znamenaly i přínos.
Jistě největším přínosem je, že si konečně dokážu vážit osobní svobody a netrávím cenné dny života stále opakovaně za mřížemi psychiatrického zařízení. I ty dny tam v minulosti strávené však považuji svým způsobem za přínos. Setkal jsem se i skamarádil při nich s větším množstvím lidí, z nicž mnozí na tom byli v minulosti ještě hůře, než jsem byl kdysi já a mnohým z nich se nepodařilo dostat se aspon do podobné životní situace v jaké jsem dnes já. Ač invalidní důchodce z psychiatrických důvodů žiji v současné době svobodným a myslím si , že i plnohodnotným životem. To se mnohým z mých někdejších kamarádů a známých nepodařilo. A právě jim patří tento můj dosud nejrozsáhlejší seriál. Nenechte se mýlit mým někdy trochu svérázným vyprávěním jednotlivých příběhů, které vyprávím nikoli z hlediska současného peera, alez hlediska někdejšího pacienta. A nenechte se zmýlit ani mými někdejšími ,,kousky“, na které jsem byl ve vzdálenější minulosti svým způsobem dokonce někdy i hrdý, zatímco dnes s odstupem času se za ně spíše stydím.
Karel Kryl
Svou úplně první hospitalizaci v psychiatrické léčebně jsem prodělal v roce 1986, tedy ještě za předlistopadového režimu, kdy bylo na psychiatrii a především v léčebnách vše mnohem přísnější. Pamatuji se, že při přijetí nám na celou dobu hospitalizace sebrali civilní šaty a my pak museli po celý pobyt nosit jednotný ústavní oděv a to včetně spodního prádla. Ústavní šaty byly tenkrát docela unikátní. Na pracovní terapii, což tenkrát ale nebyla žádná sranda jako dnes, kdy pacienti dělají jen drobné rukodělné práce, jsme nosili pěkně obnošené a seprané monterky a monterkové blůzy a na oddělení jsme se museli oblékat do starých a stejně obnošených a vytahaných teplákových souprav. Ty monterky byly tenkrát ovšem tak nějak na místě, protože my v léčebně museli opravdu makat. Moje první práce tam byla- přidavač u zedníků. Zrovna se totiž opravoval rozsáhlý beřkovický zámek, kde bylo později umístěno hned několik pavilonů psychiatrické léčebny. Normálně jsem dělal maltu v míchačce a vozil ji k zedníkům v kolečku na místa oprav. Moc by mi to nevadilo, kdyby to nebylo uprostřed zimy, kdy jsem někdy při práci venku pěkně promrzl. Po nějaké době mě od zedníků přeřadili do ústavní prádelny. Tam bylo sice teplo, ale přesto jsem si moc nepomohl. Moje další práce spočívala v roztřídění a přesném navážení špinavého prádla, které jsem pak dával do pračky. Bylo to prádlo z celé léčebny, včetně těžce chronických oddělení. A právě z těch přicházelo prádlo pomočené i pokálené. Dnes už spíše s úsměvem vzpomínám na to, jak z jednoho kusu prádla mi při třídění vypadl celý lidský výkal. Tenkrát jsem se z toho ovšem pozvracel.
Prostě ta úplně první léčba byla pro mě nejhorší. Téměř ze studijních lavic jsem se najednou ocitl ve společnosti mimojiné soudem trestaných recidivistů i Romů. Tenkrát jsem se teprve učil, jak všechna ta přísná ústavní nařízení při léčbě různě obcházet a tak si pobyt aspon trochu zpříjemnit. Když jsem se pak do léčebny dostával opakovaně, už jsem měl cenné zkušenosti z minula a vše bylo mnohem snažší. A skončilo to tím, že jsem pak po letech občas chodil na krátké pobyty do beřkovické léčebny dobrovolně, aniž bych vyloženě musel.
Nepříjemné prostředí totiž snášíte mnohem lépe ve společnosti dobrých kamarádů. A já měl to štěstí, že při každé z mých četných hospitalizací jsem si vždy nějaké našel. Později už to bylo snadné, protože celou řadu pacientů jsem znal z minulých pobytů.
Při té první hospitalizaci jsem ale neznal nikoho a nic. Proto také byla nejtěžší a zdaleka nejen proto, že proběhla za ještě předlistopadového režimu.
Z té první dnes vzpomínám především na Karla Kryla. To jméno samozřejmě nemá nic společného s kdysi populárním písničkářem, jde jen o ryze náhodnou shodu jmen. Mě bylo při první hospitalizaci 22let, Karel byl už ve středním věku, mohlo mu být kolem čtyřicítky. Nastoupili jsme do Beřkovic téměř současně a téměř současně nás oba také překládali z uzavřeného oddělení na otevřené. Tam nás dali na jeden pokoj a tím pádem jsme byli i v jedné psychoterapeutické skupině, které se tenkrát nevytvářely podle druhu onemocnění, ale nahodile podle pokojů. S Karlem jsme se rychle skamarádili, snad i proto, že i on byl hospitalizován úplně poprvé. Pracoval jako horník na šachtě na Mostecku a do léčebny se dostal kvůli nějakému konfliktu s nadřízeným v zaměstnání. Byl to vyloženě lidový typ člověka a takové mi vyhovují. Měl nutkání pořád mluvit, vyprávět a vše komentovat. Však jme mu také s ostatními pacienty přezdívali ,,lidový vypravěč.“ A lidový, to Karel Kryl opravdu byl. Nikdy ze sebe nic nedělal. Nikdy se nevyvyšoval nad ostatní pacienty a to ani ty nejvíce nemocné. Také se ale před nikým nikdy neponížil, ikdyž mezi námi tenkrát bylo i několik vysokoškoláků s titulem. Byl prostě vždy svůj a svými ustavičnými řečmi a komentáři, kdy ale nikoho neponižoval, kolem sebe neustále šířil dobrou náladu, která byla v nelehkém prostředí tolik potřeba. Pamatuji se, že kromě zaměstnání na šachtě ještě dělal navíc dobrovolného trenéra fotbalu a o fotbal se i hodně zajímal. Také tohle nás sbližovalo. Já tenkrát samozřejmě ani náhodou netušil, že jednou budu také trenérem fotbalu. Snad ke všem pacientům se vždy choval vyloženě kamarádsky a nebyl schopen nějakého podrazu, nebo třeba jenom žalování. Mě si možná oblíbil o trochu víc. Propouštěli nás opět téměř současně a my si pak ještě několik měsíců po propuštění dopisovali. To ale bylo pro mě v minulosti, kdy neexistovaly mobily, ani internet docela typické. Podobně jsem si při svých prvních hospitalizacích, respektive po nich dopisoval s více pacienty i pacientkami. Karel Kryl byl ale ten úplně první z nich. Je to letos už čtyřicet let co jsme to s Karlem Krylem společně ,,táhli“ při naší první hospitalizaci.
Já se pak začal do Beřkovic docela pravidelně vracet k dalším pobytům. Potkával jsem při tom množství spolupacientů z minula. Ale Karel Kryl mezi nimi nebyl nikdy.Od té společné hospitalizace v šestaosmdesátém jsme se už neviděli. Zůstala jen vzpomínka na něj spojená se vzpomínkou na úplně první pobyt v léčebně.
