Trochu se v čase posunu do doby husitské revoluce. Základním programem kališnických husitů byly známé čtyři pražské artikuly. Jeden z artikulů zněl ,,Konec světského panování kněží“.
Na konci 14. století představovala katolická církev daleko nejbohatšího feudála. U nás i jinde v Evropě jí tehdy patřila nejméně třetina půdy a tedy i příjmů z ní. Zatímco majetky světských pánů se dědickými podíly neustále drobily, ty církevní díky celibátu naopak neustále rostly. Komu náležela půda,ten představoval vrchnost i pro lidi na ní usedlé. Na církevních majetcích se přitom poddaným žilo ještě podstatně hůře, než, kde jinde. Povinností vesnického obyvatelstva bylo odvést každoročně jednak normální poddanský úrok z výnosu půdy a jednak i tzv. církevní desátek. Církev brala, kde mohla. Od kolébky do hrobu provázela poddaného člověka natažená dlaň kněze, či mnicha. Platilo se za křest, za zpověď, a dokonce i za poslední pomazání a pohřeb. Nejmarkantnějším symbolem kramaření s vírou se brzy stal prodej tzv. odpustků. Zjednodušeně řečeno, kdo si za peníze koupil odpustek, mohl beztrestně hřešit a bylo mu odpuštěno. Odpustková praxe nakonec přerostla v nechutné kupčení. Jakmile papež potřeboval další peníze vypsal tzv. odpustkové buly,odpustky které jeho najatí služebníci normálně prodávali. Bubnovalo se přitom na buben, hříšníci do truhel házeli peníze a dostávali za ně pruhy popsaného papíru, očišťujících i od těžkých hříchů.
Neméně výnosné bylo i kupčení s církevními úřady.
Zjednodušeně řečeno, církevním hodnostářem se mohl stát kdokoli, kdo měl dostatek peněz. Přitom mohl být klidně negramotný.
Církevní úřad se dal dokonce předplatit předem. Když chtěli zámožní rodiče zajistit svým potomkům výnosnou budoucnost, prostě zaplatili a tím měli potomci o skvělé živobytí postaráno. Bohatí šlechtici tak začali synkům, kteří byli třeba ještě v kolébce předkupovat tzv. prebendy. Fary a zejména výnosná kanovnictví se staly prostě výnosným zbožím dostupným každému, kdo měl plnou kapsu.
A jak se svým církevním majetkem duchovní nakládali?
Nežili vůbec podle biblických ideálů skromného a střízlivého života. Holdovali alkoholu i dobrému jídlu, navštěvovali nevěstince a bez ohledu na celibát plodili mnohdy i nemanželské děti. Tak hluboká byla krize v církvi v době života Mistra Jana Husa.
