Defenestrace-čili vyhození z okna je starobylý a typicky český způsob účtování s politickými protivníky. Pamatuji se, že v hodinách dějepisu na gymnáziu jsme se učili že defenestrace byly v českých dějinách dvě. První v létě roku 1419, kdy zradikalizovaný lid pod vedením Jana Žižky a Jana Želivského vyhodil z oken Novoměstské radnice celou skupinu městských konšelů, čímž byla vastně zahájena husitská revoluce.
Ke druhé pražské defenestraci došlo v květnu roku 1618, kdy z oken Pražského hradu byli vyhozeni dva císařští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. A s nimi to odnesl i jejich písař Fabricius. Tímto násilným aktem zase vlastně začala třicetiletá válka.
Zatímco při první defenestraci v roce 1419 byli všichni konšelé dole pod okny radnice ubiti rozlíceným davem lidu, při druhé defenestraci v roce 1618 dopadli Slavata s Martinicem do hradního přkopu , který byl naplněn měkkými odpadky a právě díky pádu do ,,měkkého“ oba svržení svůj pád přežili byt se zraněními.
Ve skutečnosti byly v Čechách defenestrace tři-ta třetí/vlastně druhá v pořadí/ za vlády Vladislava Jagellonského v roce 1483.
Každá defenestrace musela být nutně kolektivním činem vedoucím ke kolektivní odpovědnosti.
Čím více lidí bylo aktivně či pasivně vtaženo do dramatu defenestrace , tím výrazněji vystupovaly do popředí politické zřetele, demonstrativnost činu. Opozice chtěla také jasně vyjádřit meze svého protestu: pomsta padla na falešné rádce panovníka , a to ve jménu ochrany jeho zájmů. Defenestrace měla být interpretována , a také byla jako násilný skutek vůči původcům zla, deformuujícím jinak ,,správnou“ vládní politiku.
