Vrcholným dílem Máchovy tvorby a dovršením jeho tvůrčího usilování je jeho básnická skladba ,,Máj“. Ač její vznik je často datován rokem 1834, pracoval na něm autor od podzimu 1835 do jara 1836. ,,Máj“ vychází v dubnu roku 1836 /pouhého půl roku před Máchovou smrtí/ a uzavírá krátkou tvůrčí tvorbu autora, který v několika letech dospěl od lyrických básní preromantického charakteru z přelomu třicátých let k básnickému tvaru, který lze zařadit k vrcholné poezii evropského romantismu. V české literatuře í v Máchově tvorbě zaujímá ,,Máj“ zcela mimořádné místo. Sotva lze najít v naší literatuře dílo, které by bylo podrobeno tolika a přitom tak protikladným interpretacím. Typologicky patří k žánru lyrickoepické povídky ve verších, která je
u romantiků velmi častá a oblíbená. Tento žánr dovoloval velkou volnost v míšení lyrických a epických prvků. Máchu při tvorbě ,,Máje“ inspiroval jednak George Gordon Byron a především polští romantici Mickiewicz a Slowacki, s nimiž má společný sklon k hudebnosti. Děj ,,Máje“ je sice nastíněn, ale lyrické části v něm mají jednoznačně převahu nad epickými.
Básnická skladba ,,Máj“ je rozčleněna do čtyř zpěvů, mezi druhým a třetím i třetím a čtvrtým jsou vložena intermezza. Intermezza se liší od zpěvů nejen názvem a menším rozsahem, ale i tím, že zobrazují jednu scénu, jeden výjev a jsou výrazně lyrická. Se zpěvy na které navazují, nebo kterým předcházejí, jsou tematicky propojena a neliší se ani stylově. Vyjadřují nejčastěji náladu, uzavírají předchozí děj a připravují následující.
Děj je v díle fragmentální a podřízený lyrice. Vilém-strašný lesů pán byl v raném věku vyhnán otcem, později se stal vůdcem loupežníků a zamiloval se do dívky již dříve svedené. Když zavraždil svůdce své milé, dozvěděl se, že to byl jeho otec. Dvakrát se provinil otec, vyhnal syna a svedl mladou dívku, dvakrát se provinil syn, stal se loupežníkem a zabil otce. Vilém je za svůj čin popraven. Jeho láska – Vilémovým otcem svedená Jarmila hyne dobrovolně ve vodách jezera. Silně tragický příběh hlavních hrdinů ,,Máje“ ostře kontrastuje s krásou jarní májové přírody. Sám Mácha ke svému největšímu dílu napsal že děj ,,Máje“ ,,se nesmí co věc hlavní považovati.“ Máchova subjektivnost v tomto díle dostoupila svého vrcholu . Básník se v ,,Máji“ ztotožňuje
s hlavním hrdinou Vilémem. Důležitější než nastíněný děj jsou autorovy úvahy o propastnosti mezi individuálním vědomím toužícím po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností ztráty fyzické existence.
I když je ,,Máj“ především vyjádřením autorových subjektivních pocitů a názorů, v naznačeném ději má dva hlavní hrdiny – zločince Viléma a jeho lásku Jarmilu. ,,Máj“, i když nejde o prózu má mnoho společného s ,,Cikány“. Obraz zločince Viléma má blízko k zobrazení starého cikána, především v jejich vyvrženeckém gestu. Smrt Viléma je těsnou obměnou smrti starého cikána,
i obraz popravy je hodně podobný/zástup zvědavců dychtivě pozorující popravu/. Postava Jarmily je zase hodně podobná postavě Ley z ,,Cikánů“ a Mácha v ní znovu zobrazuje rozpor mezi krásou a utrpením , krásou a smrtí.
Děj ,,Máje“ se odehrává v podmanivé jarní přírodě v oblasti kolem dnešního Máchova jezera. Nejznámějšími pasážemi ,,Máje“ jsou jeho začátek:
,,Byl pozdní večer-první máj-
Večerní máj, byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
Kvetoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.“
a potom pasáž kdy se zločinec Vilém loučí před popravou se zemí:
,,Tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
Kolébku mou i hrob můj, matku mou,
Vlast jedinou i v dědictví mi danou,
Širou tu zemi, zemi jedinou!“
Na mě osobně nejvíce zapůsobila pasáž v samém závěru díla, ve které je autorova nepřímá spoluúčast na ději zcela zřejmá:
,,Vidíš-li poutníka, jít dlouhou lučinou
Spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
Jak zajde za onou v obzoru skalinou,
Nikdy-ach nikdy! To budoucí život můj,
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamána láska má!!“
Tyto verše navíc považuji za téměř shodné s prozaickým závěrem ,,Cikánů“, kdy mladý cikán opouští navždy rodnou krajinu Kokořínského dolu.
,,Máj“, jako vlastně celá Máchova lyrika, je neobyčejně melodický. Zcela osobitý je Máchův rým. V souladu se vzestupným, jambickým spádem rytmu se na závěr veršů a před dierese dostávají často v ,,Máji“ jednoslabičná slova a v rýmových spojeních se významově aktualizují. Vůbec je pro Máchův rým příznačná tendence rýmovat slova významově závažná, která rozvádějí pocity smutku, ztráty něčeho krásného, prchavosti času/viz. pominulé-uplynulé, plynou-hynou, mroucí-horoucí/.
