V první polovině 13. století náhle hrozilo Evropě /zejména východní a střední/ smrtelné nebezpečí. Z dalekých asijských stepí se jako mračno kobylek přivalily jezdecké armády Mongolů. /Nesprávně jsou též označováni jako Tataři./ Byl to po Hunech, Avarech a Madarech /TI se jediní nakonec usadili v Evropě natrvalo v Uherské nížině. / již čtvrtý asijský vpád proti Evropanům. Mongolové dosáhhli velikého rozmachu už za legendárního Čingischána- Temundžina/, kdy si podrobili velkou část Asie. V již zmíněné první polovině 13. století pokračoval Čingischánúv nástupce Bátů/Čingischánův vnuk/ v útoku dále do Evropy.
V prosinci roku 1240 padla metropole staroruského státu Kyjev. Mongolové, kterým Rusové říkali Tataři/pojmenování odvozené od slova ,,Tartarus“- Peklo mělo symbolizovat trpké zkušenosti, jaké ruský lid s neobyčejně krutými nájezdníky měl./ Na samém konci roku 1240 byl rusko-kyjevský stát Tatary téměř rozvrácen a Mongolové se v některých jeho částech /Krym/ udrželi po několik dalších století. Hned na začátku jara následujícího roku 1241 pokračoval mongolský vpád dále do Evropy. To se převalila část Čingischánova vnuka Bátúa přes vypleněný Krakov do Slezka. Nemilosrdným vrazděním a pleněním budili Mongolové všude hrůzu.
Již v dubnu 1241 byl nečekaným přepadem mongolské jízdy zaskočen slezský vévoda Jindřich Pobožný /švagr tehdejšího českého krále Václava I./. V boji proti přesile utrpěla slezská armáda těžkou porážku v bitvě u Lehnice. Vévoda Jindřich v ní padl, Mongolové mu utali hlavu a tu nabodnutou na kůl ukazovali svým evropským nepřátelům při obléhání Lehnice, která posléze padla.
Český král Václav I. /jinak historiky často spíše zatracovaný/ snad jako jediný v Evropě se snažil vyburcovat evropské panovníky proti smrtelnému mongolskému nebezpečí. Sám spěchal s vojskem příbuznému na pomoc, ale už bylo pozdě. Po vítězství ve Slezsku se mongolské oddíly rozjely do všech stran za kořistí. Všude brali, ničili a vraždili. Jejich nevelké oddíly byly přitom neobyčejně rychlé a bleskově se přesouvaly z místa na místo. Evropané z nich měli smrtelnou hrůzu.
Český král Václav I. sice se svou armádou proti Mongolům vytáhl , ale vlastně se s nimi nikdy neutkal. Mongolové sice rychlým přechodem prošli Moravou do Uher, ale snad mimo nevelkou vojenskou šarvátku u Olomouce k žádné větší bitvě mezi Čechy a Mongoly nedošlo. Mongolové po ní ani netoužili. Byli zvyklí na své rovinaté asijské stepi a v kopcovitém českém terénu neuměli bojovat. Zato vnikli do Uherské nížiny a zde opět většinou vítězili. Pak však přišel nečekaný konec jejich vpádu do Evropy. Hned v roce 1242 střední Evropu opustili. Důvodem jejich nečekaného odchodu byla patrně smrt jednoho z Čingischánových nástupců Ogodaje a mocichtiví velitelé Mongolů se svými vojsky poté spěchali domů do Asie , aby usilovali o přední velitelská místa v mongolském vojsku. Velké nebezpečí bylo pro střední Evropu tím nečekaně zažehnáno.
