Jak vypadala klasická středověká bitva ještě před obdobím husitských válek?
Hlavní zbraní každé armády byla především těžkooděná takzvaná rytířská jízda. Tato obrněná jízda byla tehdy nejúčinnější složkou armád. Obrnění rytíři stanuli obvykle na rovinaté pláni v sedle koní proti sobě .
Poté se obě armády se svými rytířskými jezdci rozjeli proti sobě a drtili se nejen zbraněmi, ale i váhou svého železa. Pěchota a případní lučištníci, nebo střelci z kuší znamenali jen vedlejší složku každé armády.
Ale i obrnění jezdci, na které se spoléhalo nejvíce měli svou slabinu. Své přednosti mohli uplatnit jen za určitých podmínek. Museli mít pokud možno rovnou a především tvrdou půdu pod nohama svých koní. Stačila rozmoklá a rozbahněná ornice a bylo po převaze. Těžkooddění rytíři do ní svou tíhou zapadali.
Jakmile obrnění rytíři museli déle a složitěji manévrovat , nebo se přesouvat na delší vzdálenosti jejich bojeschopnost mizela. Konům, které museli nést těžké jezdce rychle ubývaly síly, ztráceli jistotu i orientaci.
V ohlušujícím hřmotu bitev muže proti muži navíc nebylo možno bezprostředně velet a koordinovat jejich akce. Těžká jízda se dala též docela dobře porazit překvapujícím výpadem ze zálohy/i když ten se v té době nepovažoval za čestný a rytířský způsob boje/.
Změnu ve vedení bitev přinesly u nás husitské války. Husité těžkou obrněnou jízdu prakticky neměli a museli spoléhat jen na jízdu lehkou a především pěchotu. Přesto v bitvách vesměs vítězili. Nejdůležitější součástí husitských vojsk byla vozová hradba a masivní používání palných zbraní at už kuší nebo zbraní palných tj. Pušek/husitských píštal a hákovnic/ nebo děl/houfnic a tarasnic/. Husitské palné zbraně sice neměly velký dostřel, ale na bližší vzdálenost dokázaly prorážet pacíře těžkých jezdců nebo aspon výbuchy po výstřelech způsobovat v těžké jízdě a u jejích koní zmatek.
Husitské války tak představovaly zlom ve středověkém válečnictví….
